Kapsička, knoflíčky, tkaničky od bot a nové trendy ve vývoji pánských slipů

Tento článek bude jiný než předchozí pokusy v blogu. Nebude oslavovat cestování a zážitky z něj. Bude se věnovat věcem mnohem přízemnějším, jako je třeba kapsička u košile.

Kapsička

Na světě nám spokojeně slouží hodně věcí, jejichž existenci si vůbec neuvědomujeme, dokud nás o ně někdo nepřipraví. Do kapsičky na košili jsem po desetiletí podle aktuální potřeby umisťoval vhodné i méně vhodné artefakty, které jsem v nejbližších hodinách mohl naléhavě potřebovat, namátkou: pas, letenku, pas a letenku, průkazku na vstup do mateřské firmy, průkazku Mezinárodní atomové agentury, kartu/klíč od hotelového pokoje kdekoli, kam mě cesty zavály, průkazku OECD Agentury pro jadernou energii, průkazku na městskou dopravu, občanský průkaz, kreditní kartu, členský průkaz golfového svazu a řadu dalších věcí. Přes negativní reakce blízkého okolí (Nedělá se to! Co když se kapsička protrhne? Není to hezké! Ty to chceš ztratit, že?!) jsem vytrvale věřil kapsičce a nikdy nic neztratil. Naopak – byl jsem mnohokrát ušetřen dlouhého hledání v pracovní tašce a v brašně na notebook a vůbec mi nevadilo, že se tím vzdaluji od ideálu ženských libůstek spojených s hrabáním v kabelce plné zcela neuvěřitelných věcí (aby bylo jasné, fenomén dámské kabelky mne vždycky, tak jako vše přesahující svými rozměry mé omezené duševno, naplňoval a naplňuje pocitem posvátné úcty a bázně).    

Před pár lety ze dne na den a od té doby mnohokrát kapsička u nové košile chyběla. Pokaždé, když na to přijdu, se cítím podveden a zatlačen do kouta. Kladu si otázku, jaký extrémně důležitý důvod vedl módní návrháře k tomu, aby mi zrušili kapsičku. Šetří na materiálu (a prodávají za stejnou nebo dokonce větší cenu)? Opravdu si myslí, že košile je krásnější bez kapsičky? Došla jim invence a kapsička padla v plén jejich zvrácené potřebě vymýšlet stále nové a nové ptákoviny? Ztělesňuje náprsní kapsička nerovnost a padla jako výrazný symbol dominance maskulinního pohlaví za oběť současným rovnostářským trendům?

Přiznávám, že bez kapsičky jsem nešťastný a bezradný. Jsou věci, jako pas nebo kreditní karta při cestách do zahraničí, které se mi intuitivně protiví narvat do kapsy od džínsů a v ruce je celý večer mít také nemůžete.  V krizových situacích bychom měli hledat pomoc u svého životního partnera, ale tady jsem pochopení nenalezl. „Nemáš kapsičku, kup si taštičku!“ byla spontánní reakce, typicky ženská, jež ve mne právě velké nadšení nevyvolala. Na rozdíl od kapsičky nemáte taštičku zcela pod kontrolou, můžete ji zapomenout v podstatě kdekoli, mohou vám ji ukrást, můžete ji upustit z mostu do řeky nebo pod přijíždějící metro a může se stát, že si ji vyměníte s někým, kdo má výrazně odlišné životní preference než vy a najdete v ní namísto golfové průkazky předplatné do posilovny nebo voucher do strip klubu. Dokonce ani točit s ní žertovně jako lehká žena nebo praštit někoho na dálku přes hlavu nemůžete, protože taštičky pro chlapy jsou projektované nakrátko, i když tento nedostatek jistě současní genderoví inženýři v blízké budoucnosti zvládnou odstranit. A tak znovu a znovu postrádám kapsičku, improvizuji a doufám, že pseudomódní tvůrci dostanou rozum.

Knoflíčky u košile

Přesuňme se na košili o něco níže. Za mého mládí byla každá košile vybavena poctivou sestavou knoflíků, a dírek spolupracujících s nimi radost pohledět. Z nějakého důvodu současní genderově vyvážení módní inženýři experimentují se spodními patry a nechávají poslední dírku nebo dvě zaslepenou anebo naopak bez partnera, a občas dokonce brutálně umisťují knoflíčky zevnitř košile jako zálohu, kterou máte vždycky po ruce (ještě, že tam prozatím nepřipevňují celé šitíčko včetně jehly a špendlíků, ale to už jistě brzy také nějakého navoněného borce napadne).

Tohle všechno bez problémů funguje u štíhlých a otužilých. My, normální chlapi, kteří nepatříme do žádné z těchto kategorií, se opět stáváme oběťmi, protože spodek košile ztrácí schopnost absorbovat a zahalit naše tělesné přebytky a bílé tílko, které nás rádo obětavě zahřeje, pod barevnou košilí působí z estetického hlediska skutečně nevhodně.  A naše partnerky vůbec nezajímá, že bez tílečka skoro jistě chytneme těžkou rýmičku.    

Nové trendy ve vývoji designu pánských slipů

Což o to, kapsička, to je pořád ještě legrace. Sedíte na jedné z lepších mezinárodních konferencí (v dobrém duševním rozpoložení, protože vaše košile má kapsičku a všechny knoflíčky odshora dolů tak, jak mají být) a diskuse se protahuje (jako obvykle díky francouzským zástupcům v plénu). Potřebovali byste si odskočit, ale jste zaseknuti na špatné straně stolu a cestou ke dveřím byste se museli prodrat přes tři upjaté Angličany, hovornou extrovertní předsedkyni pracovní skupiny a všechny zástupce Asie.   Chvíli vyčkáváte v souladu s heslem „Nikdy nemůže být tak zle, aby nemohlo být ještě hůře“, ale pomalu se dostáváte do kritického stavu. Když se Francouz konečně vykecá a pomyslný přestávkový gong udeří, vyletíte ze dveří mezi prvními směrem ke spásné siluetě panáčka, zvládnete nesplést si ho s panenkou, kterou v naší době malují z důvodu genderové spravedlivosti co nejpodobnější, a zakotvíte u pisoáru, protože máte to štěstí, že tam ještě nějaký je (to není legrace, na záchodech OECD NEA v Paříži už pisoáry na pánských mizí jako houby za sucha, tentokrát z zřejmě důvodu zajištění lepšího pocitu pro jedince orientované trans-genderově).     

Pod oblekem na sobě máte zcela nové, až příliš slušivé slipy s motivem pracovitých čmeláčků opylujících jakési vousaté byliny, které vám rezolutně vnutila vaše lepší polovička, protože se přece účastníte mezinárodní události (znovu a znovu mě fascinuje nepřekonatelný rozpor generovaný ženskou logikou – běda, kdyby odhalila, že jste si na cestu a následné jednání vzali ošklivé slipy, ale třikrát běda, kdyby zjistila, že jste snad ty krásné ukázali nějaké potenciální hodnotitelce).

Tak jako už tisíckrát si poradíte s poklopcem od poctivých tesilek staromódního střihu, ale narazíte na slipovou bariéru, se kterou si kupodivu poradit neumíte, alespoň ne dost rychle. Zdá se, že vše usnadňující rozparek, jenž nám ženy tak závidějí, se ukryl kamsi do neznáma a na chvíli propadnete podezření, že jste si v ranním přítmí hotelu oblekli slipy zadní stranou napřed. Další pokus naslepo však odhalí, že drobné knoflíčky uvnitř máte správně, a tak pokračujete dalších pár desítek vteřin v zápasu, než to vzdáte a zachováte se, jako byste byli ženou a mezi muži a ženami skutečně nebyly žádné rozdíly. Později večer pak ty nové krásné slipy prozkoumáte, abyste zjistili, že knoflíčky zpracované do tvaru drobných včeliček doplňujících čmeláky ve třetím rozměru mají pouze okrasnou roli a že vám designéři těchto slipů sprostě odebrali otvor ve slipech jako jednu z věcí, která činí muže mužem! Svět už nikdy nebude tím, čím býval!

Tkaničky od bot

Tak nějak si z dětství nepamatuji, že bych si musel během dne opakovaně zavazovat tkaničky od polobotek. Ráno jsem boty zavázal na jednoduchou kličku, večer rozvázal, a tak to šlo, až na náhodné nehody a případné výstřelky hodných kamarádů spolužáků, kteří byli schopni tkaničky zavázat za nepřítomnosti majitele v šatně i na dvanáct uzlů, pořád dokola.

Nevím, jak je to možné, ale střední doba, po kterou mi současné tkaničky od polobotek vydrží zavázané na jednoduchou kličku, u mne aktuálně činí tři až čtyři hodiny a s pokračujícím životem tkaniček (a bot, a nakonec i mým) jednu až dvě hodiny. Jinak řečeno, kdybych si zavazoval tkaničky na jednoduchou kličku, nedělám během dne nic jiného. Nevím, zda tkaničky před lety podstupovaly nějakou zázračnou protiskluzovou úpravu, ale i kdyby nikoli, už by ji snad, pokud by k tomu byla alespoň minimální ochota, mohl za ty roky někdo vymyslet, když už i na ten Měsíc jsme doletěli padesát let nazpátek. Spíše se mi ale zdá, že se současní vynálezci zaměřili opačným směrem a jedním z mnoha rafinovaně vymyšlených a dobře fungujících nových kurvítek jsou tkaničky záměrně seberozvazující. Nikdo mne totiž nepřesvědčí, že by neexistoval, třeba i o něco dražší, materiál, který by dokázal udržet fazónu a kličku třeba týden.    

Určitě vás napadne něco o paranoie (možná právě paranoici rádi píšou blog, co vy víte), protože jaký by asi tak tkaničkáři mohli mít důvod škodit slušným lidem. Tak si spočítejte, kolikrát si každá z mnoha tisíc obětí jejich zákeřného jednání za den ty tkaničky zaváže a uvědomte si, že každé zavázání představuje pro tkaničku námahu a zkracuje její životnost. Dokonce i speciální techniky jako dvě kličky najednou, které problém do značné míry řeší, namáhají tkaničku více, a navíc jsou velice otravné a mají pro tkaničku fatální dopad, když se zauzluje při rozvazování. Zkrácená životnost pak nepřímo úměrně znamená častější nákup tkaniček nových a pronikavý růst akcií všech galanterií a jim podobných podniků, kam se pravý gentleman vydává jen zřídka a na zapřenou.

Kromě specifických důvodů typických pro tkaničkový business ale bude za poklesem kvality tkaniček prostě to, co tkaničky spojuje s kapsičkou, knoflíčky a novými generacemi pánských slipů. Módní tvůrci nás konzervativně založené muže nemají z principu rádi a snaží se nám drobnými ústrky ztrpčit život, předělat nás k obrazu svému, připravit o duši a vtěsnat do jednolitého bezpohlavního davu bez kapsičky, s košilí dole rozhalenou, smířeného s tím, že pisoáry jsou již dávno oplakaným přežitkem a rezervujícího si týden co týden pár minut pro návštěvu textilní galanterie.