Sobota 14. prosince 2019, svátek má Lýdie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 14. prosince 2019 Lýdie

Jak se nebát zpoždění letadla - část první

2. 12. 2019 22:32:55
Článek se snaží odlehčenou formou popsat některé situace, které se vám mohou přihodit při přestupu z jednoho letadla na druhé. Není určen pro dobrodruhy, ale pro ty, kterým jakákoli komplikace při přestupu působí těžké trauma.

Základní modelová situace popisovaná v článku a demonstrovaná na osmi konkrétních příkladech je tato: letíte z místa A do místa B a po cestě musíte opustit letadlo v místě C (popřípadě D, E...) a přejít do letadla jiného. Z toho vyplývá, že pokud do místa C, D, E... dorazíte z jakéhokoli důvodu dostatečně pozdě, letadlo na trase do místa B odlétá bez vás a vzniká neplánovaná situace, kdy se do místa B dostanete blíže neznámým způsobem, obvykle prvním dalším letadlem, kde pro vás mají místo. Když máte štěstí, činí vaše zpoždění hodiny, když štěstí nemáte (anebo ho máte sakra hodně, jak bude doloženo v příkladu "Istanbul"), jeden den a když máte smůlu, tak blíže neurčitý počet dní.

V té chvíli, kdy vaše letadlo dosedá na ranwey v místě C, D, E... pozdě, je vaším největším problémem, že nemáte naprosto žádnou představu, co s vámi bude v příštích hodinách a dnech. Tento článek není v žádném případě určen pro dobrodruhy, kteří se v podobných situacích cítí jako ryba ve vodě, jsou za ně vděčni a udělají pro ně cokoli - to nejsnazší je, že volí k přepravě do místa B zásadně lety navazující na sebe v řádu několika málo desítek minut - a poté, co vystoupí ze zpožděného letadla, nadšeně improvizují. Je naopak určen pro nás, kterým se při představě ulétnuvšího navazujícího leteckého spoje dělá špatně, tlak roste na 150/100 a podlamují se kolena při představě, že dopadneme jako Tom Hanks ve známém filmu (když se to mohlo stát i Tomovi, po nás tím spíše ani pes neštěkne, z transferu nikdy neunikneme a potupně tam zemřeme hlady).

Nejlepší prevencí vzniku zde diskutované nežádoucí situace je postupovat přesně opačně než dobrodruzi a volit krásně zbabělý itinerář, ve kterém na sebe jednotlivé lety navazují ne dříve než za pět hodin (dobrá, to jsem přehnal, tři hodiny obvykle postačí, ale níž bych nešel - viz příklad "Moskva"). Pokud ale máte vyhlídku, že za svůj život absolvujete hodně desítek až několik stovek letů, vězte, že zákony statistiky jsou neúprosné, a připravte se na to, že pár situací tohoto druhu zažijete. Mají nakonec i svou pozitivní stránku - dobře se na ně vzpomíná, pokud tedy máte vůbec na co vzpomínat (viz příklad "Istanbul").

V následujících osmi příkladech toho, co všechno se vám může stát při přestupu z letadla na letadlo, se vystřídá slušná řádka letišť ze všech koutů světa: Atlanta, New Orleans, Buenos Aires, Chicago, Istanbul, Teherán, Brusel a Moskva. Celé téma jsem zpracoval na pokračování, abych si zvýšil šanci, že se najde alespoň jeden laskavý čtenář, který tu snůšku historek a doporučení přečte od začátku do konce.

Atlanta

Na to, že to byla druhá služební cesta na západ a první zaoceánská a s přestupem, byla má trasa docela bombastická: Praha - Brusel - Atlanta - Salt Lake City - Idaho Falls. Letěl jsem ještě v bezmobilové éře, anglicky jsem uměl něco přečist, ale mluvil jsem o dost hůře než obstojně, a byl jsem poněkud vystresován faktem, že v té velké zemi, kde jsem neznal vůbec nikoho a kam jsem se přitom hrozně těšil, mám samostatně strávit příští čtyři měsíce.

V Bruselu jsem při čekání na přípoj potkal starší českou emigrantku, která se mne nadšeně ujala, absolvovala se mnou několikaúrovňovou kontrolu při nástupu do velkého zaoceánského letadla a snažila se mi pomoci radou kdekoli to šlo. Vše probíhalo bez problémů, odlétali jsme načas a vypadalo to, že ty dvě hodiny, které jsem měl mít v Atlantě na přestup, s rezervou postačí. Jak jsem později mnohokrát a mnohokrát zjistil, když už se letadlo vznese podle časového plánu a pilot to později ve vzduchu náhodou neotočí (viz příklad "New Orleans"), těžko už nabere větší zpoždění. Letadlo letělo jak o závod, stará paní mě po cestě uklidňovala a průběžné časy, které jsem sledoval na hodinkách (aplikace monitorující průběh cesty na obrazovce na sedadle před vámi malým letadýlkem tenkrát ještě neexistovaly), byly v souladu s očekáváním. Cesta byla velice přijemná, protože Mezinárodní atomová agentura (MAAE), která mě posílala na stáž do výzkumného ústavu v Idahu, mi z poněkud nepochopitelných důvodů na cestu zakoupila letenku v business třídě (cena zpáteční letenky byla trojnásobkem měsíčního stipendia, za které jsem v Idahu žil, a činila při aktuálním kursu v přepočtu 108 000 Kč).

Zhruba dvě hodiny ptřed přistáním se ale paní, která byla poměrně zkušenou cestovatelkou (emigrovala koncem šedesátých let), začala tvářit napřed rozpačitě a pak i soustrastně. Když jsme se jeden a půl hodiny před přistáním stále nacházeli ve výšce téměř 10 kilometrů, prohlásila jako správná Američanka, která vám říká pravdu přímo do očí, že je jí líto, ale že to asi nestihnu. Téměř ve stejný okamžik mi došlo, že jsem při mnohahodinovém časovém posunu špatně trefil čas na letišti v Atlantě a že do očekávaného přistání je namísto hodiny a půl už jenom půl hodiny. Letadlo letělo a letělo, klesalo, přistávalo a země se dotknulo v 18:10 namísto v 17:00, přičemž letadlo do Salt Lake City vzlétalo v 19:00.

Další necelá hodina je v mých vzpomínkách přízračným stavem, jemuž se vyrovná pouze pozdější celodenní zkušenost z letiště v Istanbulu (opět viz příklad "Istanbul"). V oné době jste při cestách do USA řešili veškeré administrativní záležitosti na prvním letišti (entry point). To v mém případě obnášelo vyzvednutí dvou dvacetilkilových kufrů, bezpečnostní kontrolu, pohovor s imigračním úředníkem (samo o sobě zdroj stresu), nový check-in (zbavení se zavazadel), další bezpečnostní kontrolu a poslední kontrolu při nástupu do letadla. Atlanta je veliké letiště s pěti terminály (nebo tak nějak) a neměl jsem naprosto žádnou představu, jak jsou daleko od sebe. S dvěma dvacetikilovými kufry v ruce jsem uběhl několik kilometrů, postoupil víceméně hladce vše, co jsem postoupit měl, ignoroval hlášení, kterým jsem stejně nerozuměl, občas vyděsil nějakého místního svou angličtinou, na dotaz "Jak nejlépe na terminál C?" dostal uštěpačnou radu "Příště jeď radši vlakem, chlapíku" (abych mnohem později zjistil, že to byla ta nejlepší rada, protože v Atlantě mezi terminály vlak skutečně jezdí!) a stalo se neuvěřitelné - v 18:59 jsem vbíhal do haly, na jejímž opačném konci byl stále ještě otevřený rukáv do mého letadla, přesprintoval jsem z posledních sil posledních sto metrů, vrazil někomu do ruky svou palubní kartu, na velkých hodinách se delší ručička překlopila o minutu dál, "Boarding on" zhaslo, posuvné dveře za mnou se uzavřely a já doběhl do letadla, převalil se přes svého souseda na sedačku rozklepaný a propocený od hlavy až k patě (dezodorant jsem měl samozřejmě v kufru, protože tak zkušený cestovatel jsem ještě tenkrát nebyl) a pocítil šťastnou úlevu, že nejbližší čtyři a půl hodiny se nemusím o nic starat a nic neovlivním.

Letadlo se mezitím dalo pomalu do pohybu, vycouvalo několik desítek metrů, ale pak se zastavilo a o pár metrů vrátilo zpět. Slovo si vzal kapitán, který cestující informoval, že nakládají ještě jedno zavazadlo od zpožděného cestujícího, ale očekávaná doba příletu do Salf Lake City se nemění. A já jen doufal, že to tak skutečně bude, protože na poslední přestup jsem měl něco přes hodinu.

Ponaučení 1: Nikdy, ale nikdy neztrácejte na transferu naději, že to skutečně stihnete.

Ponaučení 2: Američané pracují velice efektivně a dokážou improvizovat.

.

New Orleans

New Orleans jsem navštívil rok poté, co je zdevastoval hurikán Katrina. Přes obrovské úsilí rezidentů a nesobeckou podporu celé Ameriky byly jeho masivní dopady stále ještě patrné na každém kroku. Náš zpáteční let do Evropy ale odstartoval zcela hladce a já se spokojeně uvelebil na sedačce u okénka v poloprázdném letadle.

Deset let po cestě přes Atlantu už byla mapka s aktuální pozicí vašeho letadýlka na zemském glóbu zcela běžnou součástí elektroniky poskytující vám zábavu při transoceánských letech a standardně cyklicky v minutových intervalech nabíhala po startu na obrazovku na sedačce před vámi, než jste si vybrali a pustili nějaký film nebo začali hrát šachy. Při cestě do New Orleans jsem v letadle stejné společnosti rozehrál klasickou plošinkovku Another world a cestou zpět jsem se chystal v ní pokračovat, ale po pohledu na informace o probíhajícím letu jsem se už k tomu nedostal.

Informace o parametrech letu vypadaly na první pohled normálně, postupně jsme nabírali výšku a rychlost, ale letadýlko se na mapce Luisiany chovalo podivně - kroutilo se kolem dokola New Orleans a odmítalo je opustit a definitivně se vydat na východ do Evropy. Po několika minutách přišlo hlášení, které vše vysvětlilo. Vedoucí stewardka letu nám velmi klidným a opravdu jen trochu se chvějícím hlasem vysvětlila, že na motoru je jen zcela nepatrná závada, ale pro jistotu se musíme vrátit zpět na letiště v New Orleans.

Následovalo hlášení od kapitána, ze kterého vyplynulo, že to není tak jednoduché, což byste nakonec i očekávali, protože je jisté, že přestože se nacházíte přímo nad letištěm, stěží ho můžete zkusit dosáhnout volným pádem a budete muset poměrně složitě manévrovat a vyhýbat se ostatním letadlům. Problém byl ale především v tom, že nádrže letadla byly plné a přistání v tomto stavu je z bezpečnostních důvodů striktně zakázáno. Kapitán se v hlášení kabině snažil tento fakt cestujícím zpřístupnit v pozitivním duchu v tom smyslu, že v příštích minutách uvidí něco, co už zaručeně nikdy potom - vypouštění plných nádrží paliva za letu!

Jelikož se jinak letadlo chovalo úplně normálně, žádná panika naštěstí nevznikla. Všichni jsme se usadili u okýnek a těšili se na podívanou, i když šťouralům už v hlavě opět začínala strašit neodbytná otázka, jak to tedy bude dál. Velké divadlo se ale nekonalo - nějakou dobu se nedělo vůbec nic, protože letadlo muselo nastoupat ještě trochu výše a pak se pod křídly objevilo trochu zvláštní mlhy, kterou vítr rychle rozfoukal. A to bylo všechno.

Následovalo zcela standardní přistání, pokud si tedy odmyslíte těch třicet požárních vozů nalevo i napravo od letadla. Vše bylo dobře zorganizované a byli jsme nasměrováni k několika přepážkám, kde nám rozdali vouchery na ubytování a jídlo s tím, že naše letadlo odlétá zítra ve stejnou dobu. Po klidné noci nás odvezli z hotelu zpět na letiště, kde se objevila poslední zápletka - v letadle scházelo šest míst, bez problémů ale našli dobrovolníky, kteří vzali nabídku letět ještě o jeden později business třídou s šesti sty dolary v kapse navíc.

Ponaučení 3: Vaše letadlo může přistát na stejném letišti jako je to, ze kterého se vzneslo!

Ponaučení 4: Vypouštění paliva za letu není vizuálně zajímavé.

Ponaučení 5: Čas jsou peníze. Doslova

Ponaučení 6: Když je letadlo poloprázdné, letecká společnost se o vás umí postarat.

V další části článku budou následovat příhody z Buenos Aires, Chicaga a Istanbulu.

Autor: Jaroslav Holý | pondělí 2.12.2019 22:32 | karma článku: 15.95 | přečteno: 315x

Další články blogera

Jaroslav Holý

Hitparáda nemilovaných spoluúčastníků silničního provozu

Při cestě autem si své partnery na silnici nevybíráte. Článek velice subjektivně charakterizuje a porovnává řidiče, které jeho autor na silnici nepotkává rád.

13.12.2019 v 23:23 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 50 | Diskuse

Jaroslav Holý

Jak se nebát zpoždění letadla - část druhá

Druhá část článku o tom, jak se nebát zpoždění letadla vás zavede na letiště v Buenos Aires a Chicagu.

6.12.2019 v 21:14 | Karma článku: 15.50 | Přečteno: 329 | Diskuse

Jaroslav Holý

Poznámky z Koreje

Tož, i když mi v hlavě naskakuje jedno kontroverzní téma za druhým, teprve druhý článek v blogu by asi moc kontroverzní býti neměl. A tak přidám pár jednoduchých neuspořádaných postřehů z Koreje.

24.11.2019 v 21:17 | Karma článku: 6.04 | Přečteno: 118 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Jaroslav Holý

Hitparáda nemilovaných spoluúčastníků silničního provozu

Při cestě autem si své partnery na silnici nevybíráte. Článek velice subjektivně charakterizuje a porovnává řidiče, které jeho autor na silnici nepotkává rád.

13.12.2019 v 23:23 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 50 | Diskuse

Iva Marková

Sám kolem světa

Kdo z nás jako malé dítě netoužil obeplout svět? Martinovi Dolečkovi z Letohradu se to podařilo, když

11.12.2019 v 22:01 | Karma článku: 12.23 | Přečteno: 240 | Diskuse

Michael Pálka

Refugio Pile-Dolomity 1589 m..

23.8.léta paně 1994 a 12.30 hod. Horská chata Refugio Pile.Krása vesmírná tak jak mohou italské Dolomity být.A navíc moje narozeniny. Ano tak to bylo.

11.12.2019 v 15:44 | Karma článku: 5.97 | Přečteno: 153 | Diskuse

Libor O. Novotný

Dobré prase všechno spase XLII

Po roční pauze se 42. dílem seriálu vrátíme do Číny. Ochutnáme jaka i raka, přidáme tažené nudle vařené i smažené, fazolové sušenky i nanuky, slepičí hlavy i pařáty a mnoho dalšího.

9.12.2019 v 15:00 | Karma článku: 18.72 | Přečteno: 470 | Diskuse

Petr Havránek

Nepál-výstup na Mera Peak 6.476 m. Díl třetí.

Jsme šťastní! Stanuli jsme na vrcholu Mera Peak a splnili si tak svůj sen. Ale dramatickým okamžikům není zdaleka konec.

9.12.2019 v 7:00 | Karma článku: 15.20 | Přečteno: 312 | Diskuse
Počet článků 6 Celková karma 15.38 Průměrná čtenost 201

Počínající šedesátník, vzděláním matfyzák, ženatý, obdařený dvěma syny, kteří ve třiceti dostávají rozum, výborný bridžista, strašlivý golfista, ženami označovaný jako "ty jsi ale kecka", stále ženatý s divou východňarkou a očekávající první vnouče.

Najdete na iDNES.cz