Nejlepší seriálové závěry a jak se k nim dostat (část šestá)

Vítám vás u jednoho z posledních dílů mého žebříčku nejlepších konců epizod, sérií i celých seriálů. Dnes se budeme věnovat seriálu (a jeho závěru) Černobyl, který si vybojoval bronzovou pozici.

Vítám vás u jednoho z posledních dílů mého žebříčku nejlepších konců epizod, sérií i celých seriálů. V minulém pokračování jsem poněkud neprozřetelně slíbil, že toto pokračování bude poslední, ale články v blogu by podle doporučení bloggerům neměly být příliš dlouhé a mně se text o seriálu, který se svým závěrem umístil na bronzové pozici, natolik rozrostl, že jsem se ho nakonec rozhodl osamostatnit. Navíc se mi takto daří úspěšně oddalovat okamžik, kdy vyhlásím vítěze a všichni, kteří čekají, až mezi prvními uvidí ten svůj, zjistí, že nejen že nevyhrál, ale nedostal se ani mezi sedmnáct nejlepších, a sesypou se na mě.

Ještě bych rád učinil malou poznámku k medailovým pozicím. Současná doba generuje obrovské množství seriálů, scénáristé a všichni kolem jsou moc šikovní, mají se z čeho učit a dokážou vygradovat děj neuvěřitelným způsobem. Všech čtrnáct závěrů, které jsem již zařadil na nižší stupně žebříčku, je v nějakém běžném smyslu brilantních – zabijjácký obrat v ději, skvěle natočená akce, velkoplošná výpravná pastva pro oči, úžasně vygradovaná atmosféra a podobně. Aby se ale v mém žebříčku dostal závěr seriálu až na bednu, musí být jiný, než ty „standardně geniální“ závěry, a mít v sobě ještě něco navíc. Něco nebvyklého, jedinečného.

3.místo: Černobyl (Chernobyl) – konec seriálu

Přinejmenším na nějakou dobu vylétl seriál Černobyl během pár dnů po uvedení těsně pod samotný vrchol žebříčku nejlepších seriálů na csfd. První místo si sice udržela s náskokem 1% (což je na csfd dost) Zázračná planeta, ale to je (fantasticky natočený) seriál dokumentární a za zmínku stojí i to, že ho na vrchol žebříčku poslalo zhruba 5 000 diváků, zatímco pozici Černobylu jich už stvrdilo téměř 30 000, což dává pořádný statistický vzorek.

Úspěch Černobylu je o to větší, že měl na to, aby diváky zaujal, pouhých pět hodinových dílů a nachází se tedy v podstatě někde na hraně mezi regulérním seriálem a minisérií. Ne, že by délka pro hodnocení seriálu automaticky znamenala výhodu, jak se ukázalo například u seriálu Hra o trůny a u jiných možná až příliš dlouhých seriálů, ale dvě až čtyři vysoce kvalitní série jsou při pohledu na žebříček optimum a oba seriály, které jsem vynesl pro jejich závěry na vrchol, a uvidíte příště, které že to jsou, měly pět sérií a 62 respektive 63 epizod (vlastně jde o docela dobrou nápovědu pro tipování vítěze žebříčku). Na druhé straně je pravdou, že u nejlepších delších seriálů jsou hlavní postavy a jejich osudy tak dechberoucí, že si na ně postupně vytvoříte podobnou závislost jako na nejlepší kamarády (i když může jít o hrdiny, které bychom určitě nezaopatřili přizviskem "klaďas") a schopný scénárista to v úplném závěru umí využít – ony doposud nezmíněné nejlepší dva seriálové závěry, které po Černobylu korunují celý žebříček, toho budou nejlepším dokladem.

K seriálu Černobyl mám speciální vztah, protože se po celý svůj život věnuji bezpečnosti provozu jaderných elektráren. K roli oponenta seriálu by mě navíc kvalifikovalo několik desítek let prožitých za socialismu i několik pracovních návštěv Sovětského svazu (viz můj článek na blogu Třikrát z velké země na východ od ráje), takže mohu s nejlepším vědomím a svědomím potvrdit, že v rámci možností je Černobyl skutečně realistickým obrazem toho, co se dělo při havárii a po ní, a v tom, co se jako uznaná realita prezentuje v úplném závěru, převažuje až úzkostlivá snaha o objektivitu nad možnou nadsázkou ze senzacechtivosti. Ale zase je třeba říci: „To se to vyrábí objektivita, když realita samotná je na hraně lidského chápání“.

Černobyl přilétl na seriálové nebe jako kometa a po odvysílání epizody Open Wide, O Earth se stal historicky nejlépe hodnoceným na databázi imdb.com s hodnocením 9,7 z 10, které mu v té době udělilo přes 37 000 uživatelů. Ruský ministr kultury Vladimir Medinsky, jehož otec sloužil jako likvidátor u černobylské tragédie, seriál vyzdvihl s tím, že je mistrovsky zpracován s velkým respektem k sovětskému lidu, což je podle mého názoru naprostá pravda, ale nic to nemění na rozporuplném přijetí seriálu v dnešním Rusku, nejen z důvodů otevřeně politických, ale i z důvodů niterně lidských. Seriál je tu nadšeně přijímán přímými účastníky černobylské katastrofy a všemi s přímou vazbou na ty, kdo ji zažili a přežili, a je víceméně spontánně odmítán většinou ostatních.   

Během postupného uvádění jednotlivých dílů seriálu se objevily neověřené zprávy, že Rusové točí vlastní akční verzi seriálu, ve které se na vzniku tragédie podílí agent CIA. Věřit něčemu takovému by mě nenapadlo ani ve snu, jenže se ukázalo, že televizní stanice NTV za přispění ruského ministerstva kultury seriál skutečně chystá a hlavní zápletkou příběhu bude snaha sovětských agentů amerického špiona odhalit. „Ukážeme divákům, co se zde skutečně dělo,“ nechal se prý slyšet režisér Alexej Muradov podle britského deníku Guardian (Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/film-televize). Protože natáčecí doba seriálu trvá roky, myslím si, že si HBO s NTV pěkně zazávodilo a Američané Rusům vypálili rybník, protože v podobných případech pěknou porci bodů získá automaticky ten, kdo je první. Nehorázný nápad spojit Černobyl s agentem CIA může vzniknout opravdu jenom v Rusku, pro ruského diváka a pro současnou dobu, kdy nesmyslný blábol má někdy větší šanci přežít na webu než úzkostlivě přesně a objektivně podaná realita..

Černobyl je sám o sobě tak emotivním příběhem, že v podstatě nevyžaduje si nic přimýšlet navíc, protože realita černobylské havárie silné scénáře přímo generovala jeden za druhým. Závěr jedné z epizod například ukazuje pohřeb dvaceti osmi hasičů a pracovníků elektrárny z první linie čelící katastrofě, kteří byli nejvíce zasaženi radiací a letecky transportováni na speciální oddělení šesté moskevské nemocnice, kde strávili posledních pár hodin a dnů čekáním na smrt. Jejich těla byla poté pohřbena v dvojité rakvi a dvojitém igelitovém obalu a zalita v zemi Mitínského hřbitova do betonových sarkofágů, aniž by se zcela podařilo eliminovat zvýšenou radiaci na místě. Jinou vpravdě ďábelskou scénou je „úklid na střeše“, kde mají vojáci odklidit trosky reaktoru (rozuměj kusy radioaktivního grafitu, které vylétly přímo z reaktoru, když tam probíhala štěpná reakce) ze střechy elektrárny, a nesmějí být pro rozumnou šanci na přežití na střeše vedle odkryté aktivní zóny reaktoru déle než 90 vteřin. Scéna je točena bez střihu za zvuku dozimetru indikujícího extrémně vysoké záření, a od vyřícení se na střechu až do zazvonění „zvonu“ opravdu trvá 90 vteřin.

Černobylská realita měla dlouhé ruce, byla po mnoho let příčinou úmrtí a i pro přeživší znamenala extrémní zátěž. Jeden z velmi mladých černobylských likvidátorů, Nagashibay Zhusupov, si vzal údajně nedávno život v 61 letech, když po shlédnutí  tohoto seriálu propadl depresím při vzpomínkách na neschopnost vlády, která slibovala pracovníkům elektrárny a likvidátorům kompenzaci za částečně zničené zdraví. V jiných případech naopak realita byla odvážnější než očekávání, když například tři pracovníci, kteří se vydali do tunelů pod elektrárnou, tam dle mínění lékařů šli na jistou smrt během několika dnů, a ve skutečnosti, i díky úsilí lékařů, se dva z nich dočkali prémiéry seriálu a ani poslední nezemřel o mnoho let později na nemoc z ozáření, ale na infarkt.

Pro ta nejlepší díla na poli filmové a seriálové tvorby je po zařazení do mezinárodních databází typický raketový start v popularitě, který je po nějaké době přece jen vystřídán jistým vystřízlivěním. I zde se ale seriál Černobyl drží se ctí, když má nyní na Imdb stále ještě úžasných 9,4 bodů z deseti možných. Pár desetinek mu ubírá soustředěný atak menšinové skupiny diváků, kteří u jakéhokoli díla vzniklého na motivy historických skutečností upírají autorům uměleckou licenci a nedokáží překousnout, že v pár detailech je to v seriálu jinak a dokonce tam žije fiktivní a pro vývoj děje důležitá ženská postava. Z mého pohledu je autenticita ruského prostředí naopak jednou z nejsilnějších stránek Černobylu a zásadní výhradu mám pouze k jedinému detailu seriálu, kdy profesor Legasov během soudního procesu prohlásí v posledním dílu (možná to myslí obrazně, ale to z jeho slov nevyplývá), že se černobylský reaktor 4 stal jadernou bombou. Jaderný reaktor jako jaderná bomba je přitom přesně to klišé, které jsem se za svůj život snažil s větším či menším úspěchem vyvrátit už stovkám známých a příbuzných, jež se mi dostali pod ruku.

Poslední díl seriálu Černobyl má na csfd dokonce magických 98% (od přibližně 5 000 diváků). V silném originálním závěru se prolínají titulky, fikce a především realita několika desetiletí, která po Černobylu následovala, v podstatě až do současnosti, kdy byl nad reaktorem vztyčen nový obří kovový sarkofág. Konfrontace fikce a bizarní sovětské a ruské reality (i když se Černobyl nenachází v Rusku, ale na Ukrajině) se stává extrémně silným mementem a vztyčeným prstem mířícím na společnost, která světu přinesla Puškina a Gagarina, ale také největší člověkem přímo způsobenou průmyslovou katastrofu všech dob.