Sexuální výchova a třetí série Westworld – dvě seriálové věci, které se nepovedly

Rád bych napsal pár subjektivních varovných vět o dvou právě běžících a dobře hodnocených seriálech, které mě překvapivě zklamaly.

V posledních článcích na blogu se věnuji svým nejoblíbenějším seriálům, respektive jejich závěrům – a je to čirá radost. Protože ale není všechno zlato, co se mi před očima třpytí, rád bych si před vyhlášením těch úplně nejlepších závěrů odskočil pro vyvážení obrazu současné reality trochu jinam a napsal pár subjektivních varovných vět o právě běžících seriálech velice dobře hodnocených na csfd, které mě překvapivě zklamaly (s hodnocením na csfd se skoro vždy shodnu a čerpám zde inspiraci při výběru toho, nač se chci dívat, ať už jde o HBO GO, Netflix nebo něco málo z jiných zdrojů). Třeba objevím spřízněné duše s podobným názorem…

Seriál Sexuální výchova

Pokud bych si nové seriály vždy vybíral podle základní charakteristiky na csfd, neměl bych právě teď o čem psát (i lidské jedince nacházející se v prvé fázi puberty infantilní text „Nevědomý Otis zná všechny rady na sexuální neduhy. Jeho matka je totiž terapeutka. Rebelka Maeve mu proto navrhne, aby si ve škole otevřel sexuální poradnu.“ totiž mezi mraky velice kvalitního materiálu na Netflixu zrovna nepřitáhne, a ty, kterým je šedesát jako mě, už tuplem ne). A měl bych klid.

Seriál produkovaný v Británii pro převahu amerických diváků je skutečně zajímavým mixem anglického a amerického životního stylu a pohledu na věc. Přestože se celý seriál odehrává na britské střední škole, je vybavení, dekorace či oblečení (absence školních uniforem), ale i styl výuky a uvažování v této škole výrazně americký a z britského toho ke škodě věci moc nezbylo. Že se Netflix nakonec ale do vkusu svých diváků dobře trefil dokládá, že se na první sérii za tři týdny od uvedení podívalo přes 40 milionů uživatelů. To byl i jeden z důvodů, proč scénář seriálu upravili a (bohužel) prodloužili nejprve o jednu sérii, a k mé hrůze po tom, co jsem viděl v sérii druhé, ještě i přinejmenším o sérii třetí plánovanou k uvedení v roce 2021.

Nejprve to lepší. První diskuse a ukázky vybraných momentek vás nutí se zeptat, co by vůbec pro pana šedesátníka na takovém vychechtaném nadsazeném  teenage-life-streamu mohlo být zajímavé. Jenže seriál má své výrazné klady a přidanou hodnotu. Hereckému obsazení vévodí skvělá Gillian Anderson (dospělácké dějové linky jsou vůbec velmi příjemné) a více než polovina postav v seriálu, včetně postpubescentů, je sympatických a dobře zahraných. V seriálu je řada citlivě natočených scén, postavy jsou nejednoznačné a zranitelné, záporáci vám dají nahlédnout do svých motivů a pod tíhou osudu se vyvíjejí k lepšímu, a celé vás to místy pěkně pohladí u srdíčka.

Kdyby zůstalo jenom u toho, všechno dobrý. Jenže oběma sériemi se táhne určitá žánrová nevyjasněnost. Realisticky natočené scény, o kterých si myslím a vím, že by se klidně mohly s trochou trávy a fantazie navíc stát i před čtyřiceti lety na mé střední škole, důstojném gymnáziu Karla Šatala, jsou nepravidelně a bezkoncepčně smíchány s hyperbolicky nadsazenými „žertovnými“ scénami nereálnými i pro střední školy dnešní. Vzniká tak poněkud nepřehledný pelmel pro všechny, ze kterého čiší úlitba mladému divákovi, pro kterého je běžná realita málo a nuda, pořádné drama by ho mohlo přetížit, a tak musí dostat navíc něco vylehčeného.

Ale co, pořád dost dobrý, a tak to opravdu bylo až někam do druhé půlky první série. Na to, že je tento seriál, stejně jako každý seriál natočený v posledních třech letech (z těch, které jsem viděl, skutečně!), poplatný současným ultratolerantním trendům, takže mezi hlavními hrdiny prostě musí být gay nebo lesbička, ať jde o seriál kriminální, scifi (ta v tomto směru dává opravdu dobrý prostor pro „nové motivy“) nebo dramatický ze současnosti, jsem si zvykl, a nechápejte mě, pěkně prosím, špatně – už dlouho mám několik blízkých přátel mimo heterosexuální sféru a například skvělý díl Black Mirror – epizodu San Junipero – vynáším na svém blogu do nebes v článku o seriálových koncích. Ostatně jedna z klíčových postav seriálu Sexuální výchova, kámoš hlavního hrdiny Otise Erik, je velmi sympatický a pěkně zahraný gay.

Jenže té ultratolerantnosti od druhé půlky první série na mne pomaloučku polehoučku začíná být moc. Počet homosexuálních hrdinů obou pohlaví roste a hlavní hrdina dá před chytrou a hot hlavní hrdinkou, za kterou bych v mládí vraždil (anebo pro ni aspoň vyhrál národní matematickou olympiádu), ze zoufalství přednost podivnému tvorovi semiženského vzezření. Jak se vám má líbit seriál, kde před po všech stránkách skvělou Maeve slaboch Otis pragmaticky zvolí sice také chytrou, ale divně roztřepaně vypočítavou pseudodívčí hrdinku Olu s tváří kousavého střízlíka (kdybych při seriálu nosil v kapse kudlu, mám už slabiny pořezané k vykrvácení), aby si konečně užil? Pár epizod to vydržíte, protože v dynamicky rozjetém střídání partnerů má i náš hlavní panic slušnou šanci, že to s ním nakonec dopadne dobře a pochopí, ale když už se sedmou epizodu modlíte, aby mu to s Olou nevyšlo, dostavuje se vyčerpání, ztráta soudnosti a začínáte podezírat scénáristy, že i Ola je další subjekt hypertolerantní doby, který vám cpou před oči, protože chtějí ukázat, že i nesympatické a ženskými atributy a objekty neoplývající hrdinky mohou klofnout toho, kterému všichni fandí.

Druhá série pokračuje v nastaveném trendu popsaném v předchozím odstavci a nebudu jí rozebírat podrobněji, abych neprozradil „rafinovaný děj“. Jen bych zmínil, že v posledních dvou dílech mě to celé už rozebralo na součástky, když v teenagerské linii běžná nekomplikovaná heterosexuální partnerství jsou zatlačena zcela do pozadí a ději dominuje milostný trojúhelník gayů, další dvojka gayů řeší otevřeně problém s klystýrem a na scénu je dodána nová ústřední vášnivá lesbická dvojice, která si půlku páru vypůjčila od heterosexuálů (abychom tady měli také nějakou flexibilní bi-). A aby toho nebylo dost, přichází (přijíždí) tělesně postižený hrdina na vozíčku (nic proti jeho psychologickému profilu, jenž opravdu ladí s mou životní zkušeností – tito lidé, jejichž život poznamenala smůla, musí sakra silně a občas trochu za hranou etiky jít za svým - a jeho postava sama o sobě patří k nejlepším v seriálu), který si brousí zuby na krásnou opuštěnou neukojenou Maeve a vše se vyvíjí tak, že by se ve třetí sérii mohly zhmotnit mé nejčernější obavy a na svém vozíčku ji pod detailním pohledem kamery opravdu zprzní (ve finální fázi už ale beze mne).

Sexuální výchova je zkrátka seriál, jaký jsem ještě neviděl. Na začátku mi zvedal náladu a přinášel hezké okamžiky, později se dojem z něj stal poněkud rozpačitý a ve finále mne neskutečně dožral (rád bych použil ještě vhodnější slovo, ale vulgaritu nedoporučuje kodex bloggera). Už dost daleko za hranicemi komentáře k seriálu je pak analýza toho, co o současné společnosti milovníků seriálů vypovídá fakt, že Sexuální výchova má na csfd hodnoncení 86%.

Pokud chcete vidět opravdu brilantní zpracování současného života (amerických) teenagerů a vztahů mezi nimi, pusťte si seriál HBO Euphoria, který je minimálně o dvě úrovně na pomyslné desetibodové stupnici výše, i když těch procent na csfd má jen 83; nejspíš proto, že rezignuje na jednoduchost a líbivost. Jestliže v seriálu Sexuální výchova tušíte, že to  s mladými hrdiny na devadesát procent dobře dopadne (bohužel o tom, co je „dobře“, vy nerozhodujete ani náhodou, protože máte přece scénáristu, který už vám vysvětlí jak naplnit povinné kvóty ultratolerance), u Euphorie se vám často rozklepou nohy při představě, že ta mladá na obrazovce, která má něco do sebe, je vaše dcera, a každou vteřinu to s ní může dopadnout hůř než hodně špatně.

Třetí série seriálu Westworld

Komentář k třetí sérii seriálu Westworld je jen takovým malým nespokojeným doplňkem předchozího povzdechnutí nad seriálem Sexuální výchova. Důvody nespokojenosti jsou dosti odlišné, ale pro dobrý dojem ze seriálu rovněž zásadní.

První série seriálu Westworld byla dopředu nahlášeným hitem a i když ve druhé polovině poněkud ztrácela dějovou přehlednost, konec se skvělým Anthony Hopkinsem vše vynahradil a víceméně uzavřel (píši o něm v jednom z článků věnovaných nejlepším koncům seriálu). Dějová přehlednost padla v oběť záměru scénáristů doběhnout nestandardním způsobem nebohého diváka, když celý už tak složitý děj probíhající v několika lokalitách ještě rozdělili bez jakéhokoli náznaku do dvou časových rovin vzdálených od sebe třicet let, s tím, že nejchytřejší diváci na to z drobných nejednoznačných kamínků nápovědy přijdou a hloupá většina seriálových balíků (včetně mě) ať si trhne nohou, neřeší podivné nesouvislosti v průběhu celé serie, nechá se zmást dějem a počká si na poslední epizodu, aby se konečně díky laskavosti scénáristů dozvěděla jak to tedy celé vlastně bylo.

Druhá série se v záslužné práci na zblbnutí diváka dostává ještě o úroveň výše, protože Westworld už není jenom jeden, ale vyskytuje se v blíže nespecifikovaném počtu exemplářů, a nejspíš opět v několika časových rovinách (nepodařilo se mi to rozlousknout, ale zase tak moc jsem se nesnažil). Pokládám se za normálního diváka a myslím si, že pokud takový divák nesjede povinně před začátkem druhé série znovu celou sérii předchozí, což by trochu pomohlo, nemá nárok ději plně porozumět a série se mu líbit nebude.

Třetí, právě uváděnou sérii už s původním tématem spojuje bohužel opravdu jenom název. Kromě nejasného časového ukotvení tentokrát není problém s parkem samotným, protože o něm se už až na drobné výjimky jenom občas mluví (producentovi možná došly peníze na natáčení v krásných přírodních scenériích, protože je raději vyplácal na digitální efekty), zato hlavní postavy se rozjely, a to doslova, protože se vyskytují většinou v několika exemplářích a ještě poměrně často pod vnější slupkou nosí srdce, tedy naprogramované vědomí, někoho úplně jiného. Výsledkem je kolosální zmatek nastartovaný hned první epizodou a nepolevující ani trochu během epizod dalších. A když už se objeví nové klíčové postavy záporných (snad) lidských hrdinů, které máte aspoň trochu pod kontrolou, protože v minulé sérii uváděné před rokem neprovedli něco, nač jste už dávno zapomněli, zjistíte, že se většinou z bezpečnostních důvodů nechávají zastupovat hologramy a nacházejí se třeba půl zeměkoule od místa, kde probíhá vlastní děj.

V tom, co mu vytýkám, mi Westworld připomíná netflixovského Zaklínače, kde se mi udělalo dobře od žaludku, až když jsem si na webu vygooglil časovou osu děje, po které dopředu a zase nazpět přeskakují jednotlivé epizody. U Zaklínače je ale navíc k dispozici knižní předloha, jíž se děj docela věrně drží, a přes ničím neindikované časové skoky se v ději úplně neztrácíte. U Westworldu žádnou předlohu nemáme a z představy, že se cestování několika časovými rovinami bez jakéhokoli upozornění stane novodobým progresivním nástrojem každého samolibého scénáristy mi není lehko u srdce, přestože po očekávaném nástupu Alzheimera mi to, že souvislostem mezi těmi hezkými obrázky nerozumím, bude už asi stejně putna.