Nejlepší seriálové závěry a jak se k nim dostat (část pátá)

V předposledním pokračování seriálového žebříčku se už pomalu dostáváme ke skutečným skvostům seriálové tvorby, jak z pohledu kvality celého díla, tak i vlastního  závěru.

V předposledním pokračování seriálového žebříčku se už pomalu dostáváme ke skutečným skvostům seriálové tvorby, jak z pohledu kvality celého díla, tak i vlastního zde vyhypovaného závěru. Nejprve zabrousíme pár let zpět do historie za dosti netradičním seriálem s dokonalou výpravou a atmosférou, poté navážeme velice současným zářezem na pažbě nejlepších závěrů, pokračovat budeme seriálem, který má velkou šanci stát se klasikou a dnešní přehled završíme návratem k nedávno uzavřenému seriálu, který se už nesmrtelnou klasikou stal ještě v průběhu realizace svých osmi sérií.

7. místo: Carnivale (Carnivale) – konec 1. série

Seriál Carnivale byl pro mne od samotného počátku atmosférickým zjevením a mnoho let mi vydržel na třetím místě žebříčku nejlepších dramatických seriálů vůbec. Jeho tvůrcům se podařilo beze zbytku evokovat náladu třicátých let minulého století v drsném prostředí polopouštních oklahomských rovin na straně jedné a v křesťanské komunitě usedlého kalifornského městyse na straně druhé. Bizarní směska lidských osudů z malého putovního cirkusu nesoucího sebou zpočátku nevědomého vyvoleného se během dvou sérií (původně měly být nejméně čtyři) pomalu a nevyhnutelně blíží střetu se zhmotněním zla v lidské podobě. Oba hlavní hrdinové z protipólů dobra a zla lidské existence jsou od počátku spojení neviditelnou pupeční šňůrou, postupně rozvíjejí své schopnosti a odhalují přítomnost svého protikladu a protivníka až k finálnímu střetu.

Seriál je nacpaný talentovanými herci, jež se naplno uplatnili i v hollywoodských trhácích. Klíčovou figuru pastora misionáře postupně propadajícího zlu si ve skvělé formě střihl démonický Clancy Brown (Vykoupení z věznice Sahwshank) a náročnou roli jeho mimořádnými léčivými schopnostmi oplývajícího protivníka, původně outsidera z posledních, mladý Nick Stahl (V ložnici, Terminátor 3). Průvodcem, vypravěčem i jednou z hlavních figur hýbajících dějem na mnohorozměrné časoprostorové šachovnici (Let´s shake some dust!) je populární Michael J. Anderson (Twin Peaks), jednu z hlavních nejednoznačných ženských rolí si vzala na starost sympatická Clea Duvall, jejíž seznam filmových rolí na csfd čítá aktuálně 49 položek, včetně Argo, Zodiac a 21 gramů a rolí seriálových je také bezpočet (z těch, co znám Příběh slunečnice, Newsroom nebo Volejte Saula). Třešinkou na dortu pro mne byl Robert Knepper (úchylák T-bag z Prison Break!) v hezké nevděčné roli novináře v době, která investigativní novinařině přála rozhodně ještě méně než ta dnešní. Není divu, že v roce 2004 vyhrál seriál Carnivale cenu Artios Award za nejlepší casting.

Závěr první ze dvou sérií se nachází ještě daleko od okamžiku finálního střetu dobra a zla na konci seriálu, ale rychlým střídáním vypjatých okamžiků boje o život několika klíčových postav seriálu, v pozadí vybičovaným skvělým hudebním doprovodem a deklamací – kázáním ďábelského manipulátora, sleduje velice originální a obtížně zařaditelný scénář, který lze jen těžko i na hodně obecné úrovni zabalit do úhledné škatulky něčeho, co už jste viděli. Navíc je, podobně jako celý seriál, závěr první série mistrně natočen, zrežírován a zahrán.

To, že motivace klíčových postav není v dané chvíli zdaleka vyjasněna (vražedný pokus Sofiiny nemohoucí matky na vlastní dceři) ještě zvyšuje mysteriózní potenciál děje a přináší velmi silné pozvání na druhou sérii. Nenápadným, a přitom velkým kladem seriálu Carnivale je, že pozornému divákovi se všechny dějové záhyby a mystéria nakonec spojí do bezvadného funkčního celku a finální epizody seriálu dovysvětlí nejasnosti nasbírané v obou sériích. Carnivale se tak obloukem vyhnul dějové nevyjasněnosti Lost, Pozůstalých a podobných experimentů, což je malý zázrak už proto, že byl původně plánován na dvojnásobný počet sérií a HBO natáčení nemilosrdně ukončilo, když se ukázalo, že ani dokonalá výprava a skvělá atmosféra nepřitáhne většinového amerického diváka zvyklého na přece jenom poněkud přímočařejší podání (vůbec si nemyslím, že by tento skvělý kousek dopadl v Čechách lépe, spíše naopak).

6. místo: Seal team 6 (Six) – konec 1. série

Podle mého názoru na Ameriku není možné pohlížet zcela a jen optikou českého komplexu méněcennosti malého národa, závidějícího národům velkým sílu, kterou sám nikdy neměl, zpochybňujícího jakékoli projevy „hloupého“ patriotismu a zaměňujícího je za předzvěst agrese. Američané navíc nejsou národem, protože Amerika je opravdu především tím obrovským hrncem, kde se potkává v poněkud menším měřítku celý svět, od milionů Mexičanů a dalších Hispánců a milionů Evropanů, včetně Slovanů, až po statisíce Číňanů (kdybyste chtěli vědět, jakým druhým jazykem vás, po angličtině, vítají na letišti v San Franciscu, tak je to čínština).

Američané nejsou národem a „národní“ patriotismus si užívají z našeho pohledu v podstatě neoprávněně (a přitom hodně a nestydí se za to – na Den nezávislosti visely v provinčním Idaho Falls, kde jsem se aktuálně nacházel, americké vlajky téměř na všech domech, včetně těch, kde bydlí přímí potomci Indiánů, a při zvuku americké hymny znějící z naplno puštěných televizorů v mnoha domácnostech se na ulici zastavovali nemnozí chodci). Nicméně si myslím, že bychom namísto pohoršování se nad jejich manipulovatelností ve jménu patriotismu a posmívání se všemu, co partiotismem zavání, měli raději jeho neagresivní formu akceptovat a postavit vedle něj náš vážně míněný apel na češství. A pak bychom se možná dokázali při sledování některých seriálů, jako je třeba právě Seal Team 6, oprostit od šablonovitého obviňování autorů ze snahy rafinovaně celý svět zblbnout za každou cenu, když už to nejde jinak, proamerickým akčním příběhem. A když už ten akční příběh zdaleka není proamericky laděný, nepodezírat autory z ještě větší rafinovanosti s tím, že ta proamerická rétorika tam někde rafinovaně schovaná prostě musí být.. Měli bychom si uvědomit a věřit, že Amerika opravdu není Rusko nebo Čína, ale že je to demokratická země, v níž sdělovací prostředky sice mohou oblbovat masy a činí tak, přesto však existuje prostor a zdroje pro tvůrce s alternativním názorem, a to i v diskusi politické a umělecké.

Seal Team 6 je de facto válečné akční drama ze současné doby, kdy se válka nevede na frontě, ale v globálu všude. Scénář pro ně napsal na Oscara nominovaný scenárista a veterán z vietnamské války William Broyles (Trosečník, Apollo 13, Mariňák) spolu se svým synem Davidem Broylesem, bývalým příslušníkem vojenské jednotky pro zvláštní operace. Děj popisuje práci i soukromí novodobých vojáků z jednotky mariňáků, jejichž mise namířená proti Talibanu se zkomplikuje spornou reakcí jednoho z jejích nejdůležitějších členů poté, co je odhalen americký občan spolupracující s nepřítelem jako bojovník džihádu. Osmidílný seriál inspirovaný skutečnými událostmi zachycuje velice věrohodně akce mariňáků, ale věnuje se i složitostem jejich soukromého života, nelehkému rozhodování v  momentech, kdy jim jde o krk, a morálním a psychickým dopadům rozhodnutí činěných za extrémního stresu.

Seal Team 6 je zajímavý příklad kvalitního, ale nikoli dechberoucího seriálu, který se do mého výběru dostal právě a jen díky úplnému konci první série. Protože však první série není dlouhá a pro milovníky akce je docela přitažlivá (pokud tedy nedostáváte neurotickou kopřivku z jakéhokoli náznaku amerického patriotismu a scény, kde to Amerika dostává pěkně sežrat, nepokládáte pouze za rafinované zneužití filmařů americkou propagandou), doporučuji se na ni kvůli jejímu konci podívat. Jdu přitom do rizika, že emotivní účinek, který na mne finále série mělo, nebyl objektivně dán jeho silou, ale prostě tím, že si mne závěr seriálu našel ve slabší chvilce.

Pravdou je, že úplný závěr, posledních zhruba pět minut, je po všech stránkách brilantně vyladěný a ti diváci, které zasáhne, to dostanou hodně silně. A nejde jen o to, co se stane, ale jak se to stane. Jedná se o moment působivý a v éře multitolerance možná až příliš kontroverzní, který jeho tvůrci zřejmě nakonec sami přehodnotili anebo přehodnotit museli. Patřím mezi ty poslední, kdo by se snažili implantovat do života konspirativní teorie, ale posledních deset vteřin první série nenápadně předává poselství, které bylo od diváka v rámci možností později raději odstřiženo. Nenajdete je na youtube (alespoň mně se to nepodařilo, a na youtube jsem našel opravdu všechno) a hlavní aktérka závěru byla do druhé série přemalována (rozuměj přeobsazena) do neutrálnějšího, více multitolerantního vzhledu z důvodů, které vás určitě napadnou, když se na sérii a jejích posledních deset vteřin podíváte.

5. místo: Newsroom (Newsroom) – konec 4. dílu 1.série

Diskuse o patriotismu, otevřená u předchozího zmíněného seriálu, by zde klidně mohla z trochu jiného úhlu pohledu pokračovat. Seriál Newsroom je na pohled velmi kritickým obrazem moderní americké nebo spíše zamerikanizované společnosti typické extrémním tlakem na výkon každého jednotlivce. První minuty seriálu, které jsou někdy poněkud pateticky označovány za nejupřímnější čtyři minuty v historii americké televize, snad až přehnaně nelítostně a na hranici objektivity rozmetávají iluze o vůdčí roli Ameriky na globální cestě Země ke světlým zítřkům. Ani kritický pohled na Ameriku však u tohoto skvělého seriálu za sebou nevleče odsouzení patriotismu, který silně a podle mne v souladu s americkou realitou zcela pravdivě prostupuje řadou scén (smrt Usámy bin Ladina).

Seriál, pod který se autorsky podepsal Aaron Sorkin, známý svým náčrtem politické ságy Západní křidlo a především seriálu Newsroom tématicky podobnou freskou Studio 60, je asi nejukecanějším seriálem historie televize. Celý seriál stojí na brilantních dialozích a vypjatých dramatech dotažených až do thrillerové podoby s tím, že aktéři nedrží v ruce pistoli, ale telefon nebo kus papíru. Seriál se tak stává poctou kvalitní, objektivní a upřímné novinařiny, na jejíž hrdiny odkazuje v reálných černobílých filmových útržcích z šedesátých let minulého století podmalovávajících úvodní titulky každé epizody.

Televizní stanice ACN neboli Atlantic Cable News, která je středobodem seriálu, je sice fiktivní, ale v podstatě všechny události pokryté zpravodajstvím během tří sérií seriálu jsou reálné, jako například výbuch ropné plošiny BP v Mexickém zálivu nebo zabití Usámy bin Ládina. Budova AWM je ve skutečnosti mrakodrap Bank of America Tower, který byl v roce 2013 třetí nejvyšší budovou v New Yorku. Seriál si vůbec dává hodně záležet na tom, aby dokonale propojil fikci s realitou života současného Američana - scéna z poslední epizody první série využívající titulkový motiv z jiného ikonického seriálu Sex in the city je skutečně geniální a je dobrým povzbuzením a dílčí satisfakcí za nekonečnou dějovou linku na téma „jak se dva mladí, kteří k sobě tak moc patří a kterým to všichni z celého srdce přejeme, pořád spolu nemohou konečně vyspat“.

Newsroom postupně otevírá řadu etických dilemat práce novináře (právo veřejnosti na informaci, která je již známa, ale nebyla formálně schválena k uveřejnění; přímý přenos z neveřejné konfrontace účastníků znásilnění podmíněný souhlasem oběti a v podstatě obětí iniciovaný, který stanici přinese obrovskou sledovanost a peníze za reklamu, ale poškozené, aniž si to uvědomuje, může zničit pověst). Jedno takové vyhrocené dilema a poselství je předmětem silného závěru čtvrté epizody spojeného s reálnou událostí postřelení americké kongresmanky Gabrielle Giffords. Stejně jako u jiných Sorkinových scén se opět se jedná smršť brilantně natempovaných dialogů podmalovaných megahitem Coldplay Fix you, který celou scénu posouvá ještě o jednu úroveň výše.

Na rozdíl od jiných závěrů jsem závěr čtvrté epizody první série Newsroom vybral do tohoto přehledu vylosováním z několika adeptů, mezi kterými jsem nebyl schopen se rozhodnout. Skvělý závěr má například hned první epizoda a také poslední epizoda první série (ta se parádním obloukem vrací k výše zmíněné scéně z úvodu seriálu) anebo pátá epizoda třetí série (slibuji, že mnohé dámské oko nezůstane suché). Přes dramatický až thrillerový charakter seriálu jde současně i v mnohých scénách i o feel good seriál s bandou obrovských sympaťáků, jejichž pracovní i vztahové peripetie vám pořádně provětrají aortu.

4. místo: Hra o trůny (Game of thrones) – konec 4.dílu 7.série

Seriál Hra o trůny je tak silným fenoménem současné doby, že se k němu v přehledu nejlepších závěrů vracím ještě jednou. Sedmá série byla uvedena zhruba osm let po prvním dílu a má již typické rysy druhé poloviny tohoto seriálu, orientujícího se po rozchodu scénáristů s předlohou G. G. Martina a řádovým nárůstem zdrojů na realizaci na mnohem okázalejší výrazové prostředky. Ze seriálu se tak z velké části vytratily brilantní dialogy a scény v interiérech a pozornost fanoušků si přitáhly především dvě velké bitvy s velmi vyrovnanými šancemi na získání titulu „nejlepší bitva v historii seriálu“, z nichž ta první, Bitva bastardů v šesté sérii získala na csfd neuvěřitelných 96% a v souboji o nejlepší závěr seriálu byla diskvalifikována pouze tím, že se neodehrávala na konci epizody (mimochodem, konec epizody s bitvou bastardů také rozhodně stojí za to, zvláště pokud vyzváváte zásadu „oko za oko“ a jste aspoň trochu sadisté).

I když má sedmá série pouze sedm dílů, trvalo její natáčení déle, než při všech předchozích řadách. Natáčelo se šest měsíců, od srpna 2016 do února 2017, a velkou část natáčecí plochy spotřebovala právě neskutečně natočená bitva lannisterské pěchoty s dothrackou jízdou posílenou drakem, která, pro srovnání, na csfd získala pouze 94%, ale pro mne představuje o délku dothrackého koně vrchol celého seriálu. Přestože to nelze asi přímo doložit, zdroje informací o seriálu uvádějí, že Daenerysiny děti zde již dorostly do velikosti Boeningu 747 a rozpětí jejich křídel tak dosáhlo 64 metrů. Jak vyplývá z průběhu bitvy, porovnání s Boeningem nemusí kulhat ani pokud jde o rozsah palivové nádrže, protože jediný drak, kterého si Daenerys vybrala pro bitvu, byl svým ohněm schopen zdecimovat většinu armády Lannisterů.

Brilantně natočených deset minut ohnivého inferna z průběhu bitvy připomíná nejlepší válečné filmy historie s tím rozdílem, že oheň a zmar není dílem plamenometů, tanků, Kaťuší nebo balistických střel, ale živých střeleckých sil s plochou dráhou letu a nevyčerpatelným zdrojem plamenů. Účinek na diváka je ještě zvýrazněn snímáním části bitvy z pohledu jezdce, později pěšáka a nakonec „ostřelovače“, nájemného žoldáka Bronna, jehož sebezáchovná anabáze mezi hořícími, umírajícími a stále ještě bojujícími, s drakem nad hlavou a ohněm všude okolo, a finálním pokusem o sestřelení draka vás prostě musí zvednout z křesla (s představitelem Bronna, Jerome Flynnem údajně po uvedení této epizody přestal mluvit jeho pošťák). A pokud by se seriál promítal v kině, nezůstal by při scéně, kdy v úplném závěru bitvy předá Bronn štafetu Jaime Lannisterovi a na vedlejším kopci se objevi v roli komentátora, přítele a nepřítele dohromady jeho bratr, Tyrion Lannister, sedět nikdo. Free, you idiot! (Uteč, ty blázne!)

Podíl jedné z hlavních hrdinek seriálu, Matky draků Daynerys, na průběhu a výsledku bitvy nenápadně předznamenává další vývoj seriálu (výrazně více napoví hned začátek následující epizody) a úplný závěr celého seriálu v osmé sérii tak mohl být o něco menším překvapením pro těch několik tisíc především amerických matek, které po Matce draků pojmenovaly své novorozené dcery a po ukončení seriálu si rvaly vlasy.

Opakované sledování bitvy na youtube mě přivedlo na záznamy mnoha zcela autentických reakcí diváků na poprvé viděné klíčové okamžiky. Asi nejzajímavější a nejlépe zaznamenané jsou reakce v Burlington baru, kde se snad od třetí série cíleně scházeli, společně poprvé sledovali a sebe natáčeli fanoušci seriálu (do vyhledávače zadejte „Game of thrones S07E04 final Burlington bar“). Ještě širší pohled na reakce fanoušků pak přinášejí záznamy na youtube v prvním odkazu po zadání „GOT Season 7 Loot train battle reactions compilation“ (mimochodem, autor kompilace Leon Andrew má podobných videí na youtube mnoho desítek), které už vydají na docela silnou sociologickou studii.