Nejlepší seriálové závěry a jak se k nim dostat (část čtvrtá)

Žebříček nejlepších seriálových závěrů se přehoupl do první poloviny. Dnes se podíváme na seriály Black Mirror, Californication a Dexter.

10. místo: Černé Zrcadlo (Black mirror) – konec 2.dílu 2.série (White Bear), konec 4.dílu 2.série (White Christmas), konec 4.dílu 3. Série (San Junipero) a konec závěrečného dílu 4.série (Black museum)

Seriál Černé zrcadlo, který má autorsky na triku Netflix, se od všech ostatních zde uvedených z pohledu formátu výrazně odlišuje. Aktuálně je natočeno již pět sérií, ale každá z nich se skládá pouze z několika dějově nijak nepropojených dílů, a to se ještě některé části odvíjejí dokonce přes několik samostatných příběhů propojených pouze finální pointou, z nichž každý by svým nápadem vydal na samostatný celovečerní film.

Černé zrcadlo je skutečným festivalem originálních závěrů a nelze je odbýt najednou. Společným tématem všech epizod je obava o důsledky rozvoje moderních komunikačních technologií, což symbolizuje i název celého seriálu, který odkazuje na efekt vypnuté obrazovky televizoru nebo počítače. S kontrastem černé a bílé si ostatně seriál pohrává neustále, jak je vidět i z výše uvedených názvů epizod vybraných do tohoto přehledu pro své originální závěry.

Epizoda White Bear se sice odehrává během jediného dne v jakési nenápadné příměstské lokalitě, ale přitom tvoří doslova od první do poslední vteřiny jednu z nejpodivnějších a současně nejděsivějších seriálových epizod, se kterými jsem měl tu čest se potkat. Hlavní hrdinka se probouzí do neznámého světa s absencí jakékoli vzpomínky na to, kde je a kým je, a každá další minuta připomínající šílený sen plný zombií s mobily přináší namísto odpovědí jen další a další otazníky. Když se přes několik dějových twistů děj dobere pravdy v nekrvavém, ale i tak drastickém finále, a vy si domyslíte všechny okolnosti budoucího života hlavní postavy, spadne vám čelist. Úplný závěr se pak navíc od komorního příběhu o vině a trestu odpoutává a nastoluje otázky ohledně celospolečenského směřování a negativního vlivu moderní technologie na to lidské v nás všech.

V epizodě White Christmas (93% na csfd!) jsem od samotného počátku tušil přes nenápadné indikace (záběry na hodiny) nějakou zradu a finální pointa mi jako jedna z asi tří možností došla brzy. Jenže tady mají setsakra ostré pointy i dílčí příběhy a řekl bych, že se jedná o na skvělé pointy nejbohatší seriálovou epizodu v historii. Pokud bychom hledali epizodu, kde se pointami neuváženě plýtvá a kde by představivost autorů vydala na několik dobrých celovečerních filmů, jsme doma.

Epizoda San Junipero získala celkem 9 ocenění, mimo jiné i dvě Emmy – za nejlepší televizní film a za nejlepší scénář pro film/minisérii, a je cenami nejvíce ověnčenou epizodou z Black Mirrors. Epizoda nemá navenek tak vyhraněnou, temnou zabijáckou pointu jako ostatní zde uvedené příklady a svým průběhem a „pozitivním“ vyzněním se podle převážné většiny českých diváků komentujících seriál na csfd výrazně odlišuje od všech ostatních epizod seriálu, které v lepším případě končí jenom „špatně“. Osobně si nejsem ale zdaleka jistý, že právě takovéto nekonzistentní vybočení z již ustavené linie pohledu na negativní dopady technologie, která nás reálně hrozí přerůst v nekontrolované podobě a rozsahu, bylo záměrem tvůrců epizody. Z mého osobního úhlu pohledu je finále epizody San Junipero naopak nejděsivější vizí (anebo již skutečností?) možného vývoje naší společné reality.

Epizoda Black Museum je čistokrevným horrorem s přímočaře se prosazující silnou pointou, jež v širších souvislostech není zcela originální a obloukem se v komornějším pojetí vrací zpět k pointě z epizody White Bear. Pointa je podána ještě expresivněji (rozuměj děsivěji) než v prvně zmíněném případě a dostává se tak na hranici toho, co je současný, byť slušnými dávkami brutality odchovaný divák ještě schopen a ochoten na obrazovce sledovat, aniž by z ní udělal černé zrcadlo. Ostatně to, co nám černé zrcadlo aktuálně promítá, se pomalu začíná některým epizodám Černého zrcadla přiblížovat.

9. místo: Californication (Californication) – konec 3.série

Právě v této chvíli, kdy se chystám doporučit, zhodnotit a přiblížit devátý nejlepší seriálový konec, mě Californication a postava Hanka Moodyho inspirovala k sequelu k této sérii článků, kde v poněkud menším rozsahu nabídnu pořadí nejlepších seriálových úvodních scén a Californication předběžně tipuji do první pětky.

Californication je drzé, neobvyklé, provokující, sexuálně orientované, nesmírně vtipné dílo na hraně toho, co lze ještě natočit i s ratingem 18+ na pomezí mezi kategorií nejlepších sitcomů, dramatickou seriálovou tvorbou a lehčím pornem. Název Californication vznikl jako slovní hříčka spojením  slov: California (= název státu v USA, kde se děj po celou dobu odehrává) & fornication (= sex dvou svobodných lidí, neboli činnost, která se po celou stopáž seriálu připravuje, odehrává, zpětně hodnotí anebo jenom do nekonečna okecává).

David Duchovny se v tomto seriálu o mnoha krátkých epizodách jako herec podruhé narodil poté, co v celém vesmíru zářící nova seriálu Akta X již po několik let pomalu uvadala, i když s převzetím role Hanka Moodyho po přečtení scénáře první série nejprve hodně váhal a nakonec řekl ano především kvůli vztahu Hanka s jeho dcerou Beccou. Upřímně řečeno se mu ani nedivím, protože (Re)Becca (Madeleine Martin) byla i mně ve své roli mnohem sympatičtější, než poněkud otravná Nataša McElhone v roli nejhlavnější Hankovy partnerky Karen, jejímž hlavním úkolem v celém seriálu bylo důsledně vytlačovat ze scény jiné, mnohem zábavnější hlavní i vedlejší Hankovy femme fatale. A protože se málo úspěšný spisovatel Hank nezmohl ani na syna, byla potřebná genderová vyrovnanost ve scénáři doladěna naštěstí sympatickou postavou Charlie Runkela (Evan Handler), Hankova manažéra a kamaráda v jednom.

Oba pánové spolu vytvořili nezapomenutelné studiové duo kamarádů ze čtvrti sice nikoli mokré, nicméně plné žádoucí vlhkosti rychle se střídajících dámských klínů. Kvůli seriálu Californication byla televize HBO v České republice pokutována Radou pro rozhlasové a televizní vysílání částkou 200 tisíc korun „za odvysílání problematických dílů před 22. hodinou“ (upřímně řečeno, nevybavuje se mi jediný ze sedmdesáti dvou dílů seriálu, který by problematický nebyl). Představitel Hanka, který je i ve skutečnosti mezi fanoušky známý svou závislostí na sexu a dokonce se z ní i léčil, takže vlastně v seriálu do značné míry hraje sama sebe, objíždí v seriálu lokace kalifornského pobřeží a ojíždí to, co se na nich urodilo, ve stylovém starém Porsche, jež představí už v prvních minutách nezapomenutelného entree a jež si zamiloval natolik, že si podobné pořídil i ve skutečnosti. Už po uvedení první série seriálu získal David Duchovny po dvanácti epizodách za svůj herecký výkon v roce 2008 Zlatý glóbus, na což potřeboval u ikonických Akt X čtyři série a devadesát sedm epizod (a to ještě každá z nich byla nejméně o polovinu delší než v Californication)!

Třetí sérii Californication uzavírá velice emotivní scéna, kdy se Hank ocitá na úplném dně a pokud je peklo opravdu někde vlevo dole pod námi, má k němu velice blízko. Scéna ještě vybičovaná tak, jak to hollywoodští scénáristé umějí, kontrastním hudebním doprovodem (písní Rocket Man od Eltona Johna) posílá Hanka někam, odkud už není cesty zpátky, a pro ty, kteří to nechtějí pochopit, přidává ještě v úplném finále metaforický pád do hlubin spolu s nešťastnou vychlastanou flaškou. Další z konců série, kdy si divák říká, že už bylo řečeno opravdu vše a vůbec by nevadilo, kdyby šlo o (nádherný) konec celého seriálu. V případě seriálu Californication bychom ale přišli ještě o hodně zábavy, i když poslední dvě série, šestá a sedmá, už byly dost o mlácení prázdné slámy.

8. místo: Dexter (Dexter) – konec 4. série

Seriál Dexter v první po všech stránkách skvělé sěrii vyniká nejen neotřelým námětem a postavou mstitele práva pracujícím mimo právo samotné, jenž lechtá naši hluboko ukrytou touhu po nestandardním a rezolutním vypořádání se zlem, ale i perfektně vygradovaným závěrem honby za záhadným maniakem, který o něm ví vše a namísto toho, aby ho prostě prásknul prvnímu policajtovi, si s ním po celou první sérii hraje bizarní hru na schovávanou. Pokud by se další série nesly v ruchu poněkud uvadající série druhé a třetí, byl by v tomto přehledu Dexter zastoupen právě první sérií (a o několik míst v pořadí zpět). Jenže ve čtvrté sérii Dexter potká Trinity…

Dexter, Michael C. Hall, o kterém ještě bude řeč na mnohem reprezentativnějším místě mého seriálového výběru, v průměru jednou za měsíc zabije pečlivě vysledovaného a prověřeného lumpa, a jeho přínos ke statistice vražd v Miami v letech 2006 až 2013 by tak činil zhruba 15 - 20 procent. Nicméně oběti vražd Dextera jsou často hlášeny jako pohřešované osoby, což lze vcelku pochopit vzhledem k tomu, že je rozřezané na kusy pečlivě uklízí do hlubokých vod Mexického zálivu, ostatně jeho loď se jmenuje Slice of Life, což v překladu znamená „plátek života“ a (to) slice lze přeložit i jako „rozřezat“ nebo „nakrájet“. Pohřešovanými přestanou být oběti Dextera až ve druhé sérii, kdy Dexter doplatí na malou nedůslednost spočívající v tom, že se s méně atraktivními manipulacemi po zabití, kdy už si se svými oběťmi nemůže pokecat, moc nepáře a vyváží je všechny na stejné místo, takže malý policejní průzkum mořské lokality po smolném náhodném objevení se první oběti, tedy přesněji jejího rozsypaného torza v pytli, odhalí celý středně velký vodní hřbitov najednou.

Aby to celé nebylo tak fádní, přidělili scénáristé Dexterovi sympatickou ségru, která na něj po svém dohlíží v zaměstnání v roli jakési detektivní stážistky nejnižšího stupně, zatímco Dexter je už dobře zavedený expert, který ve své skutečné profesi zajíždí na místa vražd a řeže legální mrtvoly pro změnu s cílem co nejvíce napomoci odhalení pachatele. Představitelka Debry Morgan Jennifer Carpenter je také trošku svéráz a užije v každé epizodě více nadávek než všechny její kolegyně dohromady za celý seriál. Z úst Debry tak můžeme v průběhu seriálu slyšet slovo "fuck" a jeho další tvary celkem 996krát (a na youtube lze najít sestřih všech těchto fucků).

Dexter nerad používá střelné zbraně, aniž by někdy vysvětlil proč. Za celý seriál je k zabití člověka použije jen jednou a to ještě vynuceně, a všechny ostatní vraždy vykonává "ručně" s tím, že ve výběru náčiní není příliš vybíravý, ať už se jedná o nůž, sekáček, kladivo, dřevěný kůl, vidle, harpunu, motorovou pilu, defibrilátor, hasící přístroj, kreditní kartu, propisku, dřevěnou tyč na záclony, jed, uškrcení, utopení, lámání vazu, udušení polštářem anebo odpojení od přístrojů.

Postavení Dexterova zabijáckého koutku, kde realizuje ty vraždy, na které se může dobře připravit, vzít si pár hodin nebo dnů dovolené, zapojit rituální prvky a nikdo ho přitom neruší, trvalo kulisákům vždy přibližně 12 hodin. Herci na Dexterově pracovním stole jsou skutečně nazí, mají na sobě pouze tanga tělové barvy a ke stolu byli připoutaní tak pevně, že by místo nedokázali opustit bez cizí pomoci. V první sérii Dexter zahaloval své oběti na stole skoro celé do fólie, ale herce to dusilo a nemohli občas dýchat, což sice dobře evokovalo realitu seriálu, ale mohlo být pro ně nebezpečné. Později proto Dexter trochu rituál pozměnil a balil oběti do čtyř pásů igelitu – na nohou, na stehnech, na prsou a na hlavě.

V prvé sérii sledoval Dexter se svou partnerkou Ritou film Cena za něžnost z roku 1983, ve kterém se objevil i John Lithgow. To ještě Dexter (a nejspíš ani scénáristé) netušil, že Lithgow si ve čtvrté sérii zahraje roli hlavního záporáka a stane se nejen nejlepším záporákem všech osmi sérií Dextera, ale silným kandidátem na nejlepšího seriálového záporáka všech dob. Hlavní démonická záporná postava čtvrté série přitom nese nemalé známky podobnosti s osobou jménem Dennis Rader, v Americe známou jako "BTK killer", který zabil více než 10 lidí, a stejně jako Trinity Killer vedl normální život, působil jako nižší kněz v kostele a byl vůdcem skautského kroužku ve státě Kansas, než byl v únoru 2005 konečně chycen. O tom, že svou roli John Lithgow pojal přesvědčivě, svědčí i to, že za ni ještě v roce uvedení čtvrté série (2010) dostal jako za roli vedlejší Zlatý Glóbus spolu s Michaelem C. Hallem, který ale na stejnou trofej za roli hlavní potřeboval série čtyři a třikrát předtím neproměnil nominaci.

Šokující závěr čtvrté série, který si při uvedení připsal 2,6 milionu diváků on line, je ďábelským cliffhangerem, dále zvýrazněným příběhovým obloukem vracejícím se zpět do Dexterova dětství. Přesto jej nepovažuji za nejlepší scénu celé série, asi i proto, že Trinity se z logických důvodů nemůže zúčastnit (pokud jste seriál neviděli, asi si oprávněně říkáte, jak může jeden z nejlepších závěrů jakékoli seriálové série vynechat účast záporáka, kterého považuji za nejlepšího záporáka vůbec, ale vynalézavost scénáristů je někdy prostě nevyčerpatelná). Nejlepší scénou čtvrté série pro mne zůstává fantasticky natočený a zahraný oběd na Den díkuvzdání v Trinityho rodině (a přidám další superlativ - možná jde o nejlépe natočený projev Stockholmského syndromu v historii seriálu).

V příštím díle se podíváme na seriály Carnivale, Seal Team 6, Newsroom a ještě jednou se vrátíme k seriálu Hra o trůny.