Dětenice

K posledním vánocům jsme společně s mou paní obdrželi jednonoční pobyt v historickém resortu Dětenice.

Úvod

Současná doba si už vytvořila mnoho dobrých příležitostí k obdarování těch, co máte rádi, a od těch, co mají rádi vás, a nachystala si pro ně speciální kategorii zážitkových dárků. A tak moje čerstvě padesátiletá paní před léty lítala hodinu nad Třeboní v malém letadélku, já si v šedesáti zahrál golf i na Konopišti a k posledním vánocům jsme společně obdrželi jednonoční pobyt v historickém resortu Dětenice.

Prostředí

Prostředí v Dětenicích bodovalo všude, kam nás naši koně a nohy donesly. Jakmile jsme cestou z rozsáhlého zcela zaplněného parkoviště překročili bránu interiéru, stala se iluze středověku hmatatelnou realitou. Žádná z místností ve středověkém hotelu nemá pořádné okno a elektrická svítidla podporující denní světlo z malých špehýrek jsou malá, tlumená, dobře maskovaná a často střídaná obyčejnými svíčičkami. Světlem se přitom kupodivu v zámeckém hotelu nijak záměrně nešetří, protože hotel má v sobě kromě komůrek a dlouhých chodeb skryté i rozsáhlejší prostory s vícero stoly, které byly osvětleny po celé odpoledne i večer, kdy po nich pobíhaly bosorky, a asi i v noci, aby místní strašidlo nezakoplo o nějaký špalek nebo truhlu, kterých se v hotelu na dokreslení atmosféry nacházejí desítky. Skutečný účel těchto „sněmovních“ prostor, kromě účelu ryze dekorativního, jsem marně hádal, protože zde, v krásném prostředí s bytelnými pohodlnými dubovými židlemi a stoly, nikdo nebyl. Možná to ale v turistické sezóně bývá jinak a další přizvané čarodějnice a již pocuchané panny se zde věnují nepřístojnostem, jež nenajdete ani na webu a na které slušný pán mého věku nesmí ani pomyslet.

Šenk

Šenk od dětenického středověkého hotelu je vlastně taková originální vstupní hala s recepcí a mně se moc líbil. Ještě se ani nestačíte rozkoukat v odpolední polotmě a už vás prostovlasá rozcuchaná umouněná čarodějnice usadí k jednomu z bytelných dubových stolů, pohostí na účet podniku dobrou medovinou (žádná becherovka za stovku, nejste u Fleků) a sebere vám občanku. Tu vám po chvíli vrátí i s obrovským klíčem od vaší komůrky a fešná komorná, které pak během tří hodin do večerního programu vypadá půlka zubů, vás zavede do hloubi zámku, otevře komůrku a ukáže vše, co je třeba vidět (nechápejte mne, prosím, špatně, moje milá paní se ode mne samozřejmě nehnula ani na krok). Ten velký půlkilový klíč vám pak při odchodu na zámek nebo jinam rádi schovají na recepci; vlastně si to dost hlídají, protože by jinak možná museli zavřít obchod se suvenýry provozovaný opodál. Na recepci celou dobu poctivě sedí další bosorka, která na vás pokřikuje „…se mi tu pořád necourej sem tam…“ a podobně.

Mluva

Dialogu se středověkem jsem se dost bál, protože v dobré snaze o autenticitu snadno přestřelíte na druhou stranu a z některých recenzí to vypadalo, že místní holky, děvky, panny, čarodějnice a tovaryši mají k vulgárnímu a tím i hloupému projevu až moc blízko. Zřejmě to všechno ale dobře během té slušně dlouhé praxe v provozování hotelu vyladili, protože komunikace se středověkými lidmi byla rozverná právě tak akorát, často docela vtipná a vytvářela velmi příjemnou lehce odvázanou atmosféru, v šenku i značně zesílenou čtveřicí rozjetých dam v nejlepším věku u vedlejšího stolu, kde medovina tekla proudem (o tom ale pořádná hospoda je). Po celý večer a noc personál ani jednou nevypadl z role, takže jsem si posléze se všemi také tykal, snažil se oplácet prostořekou mluvu stejným dílem a nepřišlo mi divné, že mne oslovují pantáto.

Komůrka

Poctivý železný klíč, osamělý na těžkém kruhu, na který by se takových vešlo dvacet, odemyká zcela současný standardní zámek a vcházíte do víceméně jediné místnosti, ve které hodláte strávit středověkou noc. Víceméně proto, že koupelna a toaleta je oddělena pouze z latěk sbitými řídkými dvířky, takže mladé páry, které ještě nepřekročily určitou úroveň intimnosti vztahu, mohou mít akutní problém tuto jimi doposud nezbouranou, ale ve společenském styku dodržovanou hranici nenarušit.

Hlavním kusem nábytku je bytelná dřevěná postel opatřená polštáři a přikrývkami s jednoduchým pruhovaným povlečením a doplněná stolem se dvěma židlemi. Když se ale v přítmí lépe rozhlédnete, narazíte na řadu sympatických doplňků – párek svítilen se zbytky široké svíčky, dvě prázdné těžké dubové truhly a několik dalších dřevěných předmětů účelu povýtce nejasného. Nezbytnosti ze světa současného nechybějí, ale jsou zamaskovány třeba do kovové truhlice (elektrická kamínka), suchého záchodu (splachovací záchod), kropící konvice zavěšené nahoře ve sprchovacím koutě (sprcha se studenou i teplou vodou) nebo pár kousků dřeva připevněných na zeď, z nichž jen některé skrývají vypínače. A když z batohu večer po žranici vybalíte notebook, který jste tam před čarodějnicemi, děvečkami a pokojskými stydlivě schovali, abyste přímo v centru dění mohli začít psát článek na blog, dokud jsou vaše pocity autentické, zjistíte, že internet prosákl přes časovou propast několika století až sem.

Žranice

Tady jsme měli pocity spíše pozitivní, ale zdaleka ne tak jednoznačné, jako třeba u prostředí. Všichni známí, kteří Dětenice navštívili před námi a vraceli se spokojeni, sem jeli především kvůli vychvalované hostině, a některé okolní talíře jim množstvím, vůní a vzhledem jídla dávaly za pravdu.

Naše večerní tříchodové menu, vychválené na papíře voucheru květnatými slovy, působilo ve své slovní podobě bombasticky, ale očekávání splnil snad pouze chod hlavní, dobře upečené vykostěné kuře s jednou opravdu velkou bramborou ve slupce, nejspíše ze země brambor (taková země oficiálně existuje a je jí americké Idaho), překvapivě ozvláštněnou sladkými povidly, která v přítmí nebyla na hnědém talíři vůbec vidět, ale k vařené bramboře i kuřeti se výborně hodila. Zato moučník zklamal svou obyčejností (nečekal jsem žádný zázrak a nevímjakou porci, ale aspoň trochu práce si středověký cukrář mohl dát s tím, aby se na to dalo koukat – evidentně příliš spoléhal na přítmí ve středověké restauraci, jenže nám moučník přinesli zrovna v okamžiku, kdy svou produkci zahajoval polykač ohně a tak jsme cukrářské dílo mohli hodnotit i po stránce vizuální) a úplným fiaskem byl předkrm, kousek nakládaného hermelínu o průměru do sedmi centimetrů, jehož váhu odhaduji tak na 60 gramů a který byl podáván s malým kouskem červené papričky a bez pečiva, pokud se tedy za pečivo nepočítaly ty kusy šutru, které na nás čekaly na stole už při příchodu a u kterých jsem si kladl zcela vážně (nebo skoro vážně) otázku, zda leží na čerstvém vzduchu na stole celý víkend od posledního nákupu potravin v sobotu ráno anebo je tam instalovali už někdy ve čtrnáctém století.

Přímočarým závěrem ke žranici je, že pokud si v Dětenicích chcete opravdu užít kromě skvělé atmosféry a hezkého prostředí i jídlo, vyhněte se voucheru s menu a nezablokujte si možnost vybrat si z jídelního lístku napřímo. Tent závěr však neplatí pro snídani v šenku na druhý den ráno, která byla vynikající a obsahovala některé netradiční položky, jako třeba výbornou tlačenku nebo česnečku vyprošťováka.

Exkurze do pivovaru

Půlhodinová exkurze do pivovaru vám poskytne základní informaci o tom, jak se ze zrní stane to, co Češi pijí úplně nejraději, a řadu zpola vybájených, ale velice vtipně a s vervou podaných historek z historie piva, počínaje Sumerskou říší a konče dobrým vojákem Švejkem a znovuotevřeným pivovarem v Dětenicích. Exponáty jsou z menší části tvořeny reálnými proprietami a z větší části naaranžovanými figurami pivních hrdinů, jejichž životní story vám razantně tlumočí průvodkyně. Ta kupodivu nepatřila mezi místní čarodějnice (anebo na to alespoň nevypadala), ale měla vizáž energické, dobře živené selky s chutí na všechno dobré, co život přináší. O co víc se možná cítila zcela jinak, o to lépe svou roli hrála. Večer se krátce objevila i na hostině, ale vypadala už hodně unaveně – není divu, několik přednášek o pivovaru po sobě podaných s takovou vitalitou by odrovnalo i sládka.

Součástí prohlídky byla i ochutnávka světlého, tmavého nebo řezaného a nezbytná možnost koupit si žeton později proměnitelný za pivo. Transakce byla spojená s obvyklým trikem „když si koupíte hned, budete mít slevu, protože na tom místě, kde pivo budete moci koupit skutečně, je to o dost dražší.“ Ve skutečnosti jde o rozdíl mezi pivem poněkud předraženým a ďábelsky předraženým a navíc se žeton mění za pivo večer po žranici a po instruktáži v praktickém provádění práva útrpného, při které ženy omdlévají a chlapi si suší, popřípadě čistí škorně. Žertuji, až tak nervydrásající zážitek to večer nebyl, ale na to, abych zapomněl, že mám vyzvednout pivo v originální láhvi, to bohatě stačilo, a to nás ještě o něco později  čekalo bludné strašidlo.

Exkurze do zámku

Na první pohled není pro ty, co mají za sebou desítky jiných, Dětenický zámek nějak výjimečný, už proto, že ze zde vystavených exponátů se ty, které zažily svou historickou éru právě zde, nechají spočítat na prstech. Četné, samy o sobě zajímavé exponáty odjinud jsou zde nahromaděny z pohledu historických souvislostí lehce nekoordinovaně. V jednotlivých místnostech tvoří vystavené exponátxy různého stáří sice docela vkusné funkční celky, ale kam se hrabou na autenticitu a atmosféru zcela uměle vzniklého středověkého hotelu pád desítek metrů odtud. Přesto je třeba hluboce smeknout před novodobým majitelem, který ze zpola zničené ruiny komunisty provozovaného pasťáku dokázal za pár let vytvořit místo srovnatelné s jinými zámky, které komunisté sice také bez pardonu přemístili do státního vlastnictví (rozuměj tak, že je násilně ukradli původním majitelům), ale během své pseudovlády se je aspoň po desítky let snažili udržovat. Respekt, pane Ondráček!

Vlastní exkurzi bych hodnotil známkou průměrnou. Kastelánův pomocník toho povídal tak akorát, snažil se být vtipný, což se mu dařilo zhruba ve třetině případů, kdy nebyl příliš vulgární a/nebo lacině a dosti nepřípadně nevtipkoval na účet církve. Zásadním mínusem byl příliš velký počet návštěvníků, který se zbytečně tísnil ve většině místností a nedovolil vám prohlédnout si exponáty, jež vás zajímaly (pokud jste se někde zdrželi, museli jste výklad z další místnosti lovit zpoza dveří místnosti předchozí). Jako celek exkurze stojí za to, když už ji máte jako jeden z bodů na zážitkovém voucheru, ale pokud byste ji náhodou nestihli, sedněte si v klidu do šenku a nechejte si opakovaně decentně nadávat od místních umouněných čarodějnic nosících dobré černé pivo.

Večerní program

Program také hodně potěšil, už proto, že některá hodnocení na internetu ho buď totálně shazovala nebo si stěžovala na přidělená místa, ze kterých nebylo nic vidět. Při vstupu do středověké hospody (úmyslně nepíši krčmy, protože tu mám spojenou s něčím menším, než je členitá prostora nejméně s padesáti stoly, kde nevidíte na konec), jsme se zase museli rozkoukat a byli jsme poté odkázáni na pannu Dorotu, která ale nebyla k nalezení, s tím, že dle plánu b si naše místa máme najít sami poté, co se za krbem dáme doleva. Po chvíli bloudění, kdy nás na stejné místo poslaly ještě panny Markéta a Kateřina, mumlajíc a brblajíc nelichotivé závěry o naší inteligenci, jsme konečně zkusili úzký průchod kolem hromady kamení, abychom zjistili, že stavení tam nekončí, ale nahoře nad schody skrývá rozsáhlou boční prostoru, kde byl i náš stůl. Už je to tady, pomyslel jsem si rozladěně, tady z programu uvidíme starou Bellu a možná i Sebastiána.

Naštěstí se ukázalo, že borci středověci svá vystoupení opakují v každé místnosti znovu a nakonec jsme zjistili, že máme jedno z nejlepších míst v celé tvrzi, protože na všechna vystoupení jsme perfektně viděli a nebyli jsme přitom úplně na ráně, takže jsme se vyhnuli přímému zapojení do zábavy pro ostatní, s výjimkou odpovědi na otázku velice sugestivně mi položenou středověkým vyžraným mnichem s řetězem v ruce „Jakou že nejhorší věc provádí ženské plémě a je za to posíláno do pekel horoucích, pantáto?“, kdy jsem vzbudil spontánní nadšení okamžitou správnou odpovědí „Smilní!!“.

Ti, co na ráně byli, pomáhali při vybraných vystoupeních. Teze o genderové rovnosti byla správně zcela opomenuta a do rolí pomahačů byly vybírány zásadně ženy, které měly tu čest dělat terč vrhači nožů se zavázanýma očima (nejprve si zavázal oči vrhač, ale pak to přehodnotil, a zavázal je raději čerstvě vybrané asistentce z lidu, na kterou své nože vrhal) nebo se obhajovat před mnichy z nařčení z čarodějnictví. Nejlepší věc se povedla při hledání asistentky pro výslech vraha a loupežníka právem útrpným, kdy ke vstupu na podium byla u našeho stolu přemluvena hezounká brunetka z českých chovů, nacházející se po celý večer pod těsným dohledem partnera mluvícího rusky, ihned poté, co ji na pár vteřin nechal osamocenou, šel si zavolat a po návratu nevěřil svým očím.

Detaily programu vyzrazovat nebudu. Nejlepší úroveň měla profesionálně zvládnutá hudebně taneční čísla a pokud máte rádi keltskou hudbu se speciálním důrazem na rytmus, budete nadšeni a možná se sami vydáte na improvizovaný středověký parket. Pohled na středověké tanečnice s obrovským lodním pozadím a rozevlátým plodným popředím, vlnící a vrtící s neuvěřitelnou výdrží vším, co měly pod sukní a blůzkou, budil uznalý respekt.

Kdybych mohl něco poradit, doporučil bych vystoupení obohatit o naturalistickou ukázku toho, jak to skutečně vypadalo, pokud ve středověku strčili někoho (rozuměj nějakou) do pranýře. Vlastně se divím, že to autory scénáře večerních vystoupení ještě nenapadlo, protože když mohou na pódium donést a předvést šibenici a přivazování na kříž, pranýř by také zvládli. A když už jsme u těch přání, mohli by právě tady zapojit aktivně do večerního programu i mou paní.

Noční strašidlo

Bylo nebo nebylo? Jakýsi nepatrný zlomek vzpomínky zapadlý mezi dost divoké sny říká že bylo, ale to je tak vše. Co to je za strašidlo, které vás ani nevzbudí poté, co jste si dali jenom tři piva, abyste ho v opilosti nepropásli.

Shrnutí

Současné Dětenice jsou už vyladěným strojem na zlaťáky, kde se hosté cítí dobře a zažijí určitě dost zajímavého. Svým přátelům bych doporučil a svému švagrovi pravděpodobně pořídím jako zážitkový dárek s tím, že se mu pokusím předjednat nějakou asistenční roli ve večerním programu a udělám tak radost sestře a vlastně všem divákům.