Americký západ – jak bývalo a možná ještě je (část první)

Úvodem

Už je tomu 25 let. V roce 1995 jsem strávil malém městečku Idaho Falls, blízko srdce Skalistých hor, trojvrcholu Grand Teton, pracovně téměř pět měsíců od konce března do půlky srpna. Byl to zážitek na celý život a všem, kteří se chystají navštívit velkou zemi za oceánem, bych ho rád v několika útržcích přiblížil, abych je přesvědčil, že když už chtějí poznat Ameriku, tak nikde jinde než tady, na pravém americkém západě. Učiním tak v sérii několika článků, kde se v náhodném pořadí budu věnovat různým zážitkům a poznatkům z té velké země ležící na opačné straně glóbu než země, kde zítra znamená již včera.

Velká země

Každé sobotní ráno jsem se v Idahu nasoukal za volant a vydal se na výlet. Někdy jsem orientačně určil cíl a někdy jsem prostě najel na tenkou stužku asfaltu vlnící se přes nekonečnou rovinu, s horizontem ozdobeným Skalistými horami zrcadlícími se v neuvěřitelně čistém vzduchu dvěstě mil daleko na všechny světové strany, pustil rádijko se stanicí vyladěnou na rockové pecky z let sedmdesátých a na prázdné silnici prožíval fyzicky hmatatelný a vibrující čistý pocit absolutní pohody a svobody nesvázané hranicemi.

Všichni jezdí všude

Že se v Americe bez auta neobejdete ví už i u nás každý. Podobně jako jiné teze o Americe se tahle přehání a absolutizuje, na americkém západě to ale platí bez výjimky. Typickou sestavu objektů kolem hlavní ulice většího provinčního městečka tvoří něco jako autobazar—autoservis—supermarket---benzínka a to celé se v různém pořadí donekonečna opakuje a je jen zcela výjimečně narušeno vpádem cizího objektu, jako třeba sportovního centra, knihovny nebo kostela. Kolem všech hlavních i vedlejších ulic jsou chodníky, na křižovatkách důsledně osázené semafory – a zcela prázdné. Jestliže se vydáte po chodníku po straně ulice pěšky, počítejte s tím, že jste za podivína, do několika minut u vás zastaví auto a starostlivý řidič se vás zeptá, zda jste v pořádku a zda nepotřebujete někam dovézt. Američané jsou ochotní a asi se nebojí podivínů.

Auto z „Rent a wrack“

Apropo auto… Protože prostředků nebylo nazbyt, navštívil jsem na počátku pobytu v Idahu agenturu „Rent a wreck“, pronajmi si vrak, a dostal jsem do ruky káru, na jakou jsem se v Čechách snad nikdy nezmohl. Bílá Chevrolet Corsica se sametovým čalouněním, vyleštěným dřevěným obložením, velkým kufrem, automatickou převodovkou a cruise toho už měla hodně za sebou, ale v práci vzbudila rozruch, poctivě mi sloužila čtyři a půl měsíce, kdy jsem s ní najel přes 18 000 kilometrů, a nezradila mne ani ve sněhové bouři v sedle v nadmořské výšce 2200 metrů, ani v poušti v Nevadě, kde teploty ono léto dosáhly 120 stupňů Fahrenheita (asi 49,5 stupňů Celsia ve stínu) a kde sice už měla problémy se uchladit, ale když jsem otevřel všechna okna a zapnul topení naplno, zklidnila se a poslušně propelášila dálnici z Los Angeles do Las Vegas.

Benzín

Přestože můj stipendijní rozpočet byl omezený, benzín jsem nikdy nemusel řešit. Jeden galon, to jest něco pod čtyři litry, stál ve státě Idaho pár centů přes dolar a v pár případech se dostal kuriózně i těsně pod něj. I když toto je jedna z věcí, která se od té doby hodně změnila a ceny vzrostly několikanásobně, spořivého Čecha vždycky potěší u srdce, když si uvědomí, že v drahé kapitalistické cizině zaplatil za benzín méně než doma.

Doplňkové silniční cedule

V podstatě všechny dopravní značky určené pro silnice amerického západu by se mohly vozit rovnou z našich výrobních linek, zato některé dodatkové cedule vás překvapí. Na zvláště vyprahlých mnohakilometrových rovných úsecích potkáte regulérní dodatkovou cedulku „Don´t drink and drive“ (Nepij za jízdy), kterou si Čech okamžitě přeloží jako varování před dopadem alkoholu, zatímco ve skutečnosti je prý její význam obecnější a prostě jde o to, abyste se v tichu málokdy rozčísnutém motorem protijedoucího džípu, se vzduchem tiše se chvějícím v průzračném parnu, koncentrovali více na volant než na flašku s cocacolou (původně jsem chtěl napsat „flašku s vodou“, ale to by nebylo příliš výstižné). Šílenství mobilové éry v té době i Amerika měla ještě daleko před sebou, takže telefonovací nepozornost nehrozila. Možná nyní kolem amerických silnic a dálnic přibyly dodatkové cedule „Do not call without hands free“ (Netelefonuj bez handsfree).

V oblastech méně vyprahlých bývá speciálně v Arizoně tato cedule nahrazena rozmáchlým „„Don´t drive through the meadows“ (Nejezdi po loukách), což je činnost, která by mne ani ve snu nenapadla, ale arizonští řidiči asi mají své libůstky. Jiná kategorie cedulí vás zase udeří do hlavy měřítky, pro které u nás doma neexistuje srovnání, jako třeba „Příští benzínová pumpa za 71 mil“, „Zákaz parkování na krajnici příštích 45 mil“ anebo „Pozor na padající kamení příštích 21 mil“. Rozlehlost velké země ještě více vynikne, když si ty číselné údaje převedete na kilometry.

Paní z banky

Po příjezdu do Idaha bylo jedním z prvních kroků splynutí s americkou realitou založení účtu v místní bance a byl to zážitek, pro člověka zvyklého na českého socialistického úředníka, povznášející a traumatizující dohromady. Banka, kterou mi doporučili, měla mít několik příštích dnů zavřeno, a tak jsem se se čtyřmi sty ušmudlanými dolary v kapse vydal založit si účet hned ráno po příletu po třiadvacetihodinovém letu (včetně přestupů) a krátkém nespánku, celý vykulený a plný očekávání a obav z neznámého, a možná jsem se dokonce ani pořádně nepřevlékl.

V bance se mě téměř okamžitě ujala postarší velice elegentní voňavá dáma se slušivém konzervativním kostýmku, která se mnou strávila téměř třičtvrtě hodiny a po celou dobu se chovala, jako bych si právě chtěl otevřít účet na milion dolarů. Beze spěchu opakovaně a trpělivě vysvětlovala vše potřebné exotovi, jehož jedinou zkušeností s bankou, tedy Českou spořitelnou, protože éra českého kapitalismu byla ještě v raném stadiu a jiná banka za socialismu v podstatě neexistovala, byla vkladní knížka. Po nějaké době se jí podařilo mi vysvětlit princip platební karty a dokonce i šekové knížky (i když její smysl jsem stejně nepochopil a přišlo mi, že bych si vystačil i s kartou).

I po třiceti letech zůstává pro mne tato paní vzorem naprosté profesionality už proto, že po celou dobu působila příjemně a zcela nestrojeně. Pravdou je, že od té doby se už i u nás změnilo mnohé a slečna z banky, která mi včera trpělivě desítky minut vysvětlovala, jak se dostanu na svůj účet přes internet, když jsem zapomněl a ztratil pin, byla také moc ochotná a navíc k tomu i velice hezká.

Good job

Paní z předchozího odstavce evidentně zastávala postoj, se kterým jsem se ve větší a intenzivnější míře setkal poprvé v Americe a který jsem (opravdu!) ze socialistického Československa téměř neznal. Pro mnohé Američany patřil „good job“, tedy „dobré zaměstnání“, mezi velice cenné životní hodnoty. Tihle lidé vůbec neregistrovali, že je pondělí ráno, protože svou prací (neříkám, že jen tou) přirozeně žili neustále. Jaký kontrast oproti české socialistické realitě s davy houfně nadělávajícími pátky a zdrhajícími na chatičky někdy už ve čtvrtek odpoledne. Americká rádia nikdy jásavě nevyvolávala konec pracovního týdne a nikdy v pondělí ráno podlézavě nekonejšila  otrávené pracující, že jim sice do příštího pátku zbývají mraky nudy, ale že se ten velký den P zase dostaví. Abych byl spravedlivý – hodně se od té doby v Čechách změnilo a i když rádiové stanice podobné výlevy stále ještě produkují, působí to tak trochu hloupě a ze setrvačnosti.

Řízení auta v Americe a v Čechách

Řidičák jsem udělal v osmnácti, kdy jsem se stal poměrně oblíbeným postrachem daného běhu autoškoly, a způsob, jakým se tak stalo, si zaslouží samostatný článek na blogu. Své první auto jsem si pořídil v pětatřiceti, najel s ním po sedmnáctileté pauze v (ne)řízení sto padesát kilometrů a odletěl do Idaha, kde na mne čekala zmíněná Corsica s automatem. Po dvoudenní aklimatizaci jsem začal jezdit tak jako správný Američan úplně všude a líbilo se mi to čím dál víc. Bez navigace, která tenkrát ještě ani neměla koupené plenky, jsem se za čtyři a půl měsíce a osmnáct tisíc kilometrů ztratil jen jednou – na složité hyperkřižovatce v Portlandu, kde jsme společně s paní Holou málem způsobili dopravní kolaps, když jsme zaparkovali na rozdvojce přímo na mimoúrovňovém nájezdu a nemohli se domluvit, zda vlevo nebo vpravo.

Po návratu domů jsem se samozřejmě pokládal za zkušeného řidiče a těšil se, jak budu brázdit české silnice se svou stále ještě téměř panenskou Felicií. Můj omyl nemohl být větší a z auta jsem po sto kilometech vylezl rozklepaný jak čivava. Americkým řidičům, přinejmenším těm na západě, a já nebyl ze své praxe zvyklý na žádné jiné, zcela scházela míra agresivity typická pro řidiče české. To neznamená, že by neporušovali předpisy, ale dělají to velice organizovaným způsobem, kdy na běžné silnici namísto povolených 55 mil za hodinu jede každý šedesát pět a na dálnici se namísto povolených 65 jezdí sedmdesát pět.

Při tříhodinové cestě do srdce Skalistých hor, městečka Jackson Hole, které jsem navštívil nespočetněkrát, jsem si občas krátil i tak přijemnou cestu počítáním aut jež mě předjela a naopak těch, která jsem předjel já, a přitom se velice rychle adaptoval na výše zmíněný styl 55-65 + 65-75. Přestože jak silnice, tak dálnice byly slušně využívané, předjižděných i předjížděcích bylo za ty tři hodiny do deseti. Jaký kontrast oproti první zkušenosti z české D1 (a to tu v letech devadesátých byla oproti dnešku ještě ospalá selanka, kdy potkat čtyři za sebou jednoucí kamiony byl zážitek, se kterým jsem se večer chlubil v hospodě), kde jsem po rozjetí na nějakých sto dvacet za hodinu málem neubrzdil auto, protože Forman přede mnou se ploužil sedmdesátkou a téměř ve stejný okamžik mě skoro přebrousil borec v BMW, který to pral stošedesátkou. No a v neposlední řadě seděla Corsica na silnici i při větrném počasí jak přibitá, zatímco Feldu mi první pořádný vítr málem sfouknul z dálnice do svodidel a později jsem měl vždycky za větru dojem, že po dálnici bruslím.

Pár tipů na silnice/dálnice amerického západu

Nejslavnější americká cesta je samozřejmě známá Route 66, protínající napříč Státy ze západu na východ, i když v novém miléniu ztratila hodně ze své pověsti. Nemůže za to - ne ona, to my jsme jiní, nemáme čas si ji v celé úchvatnosti vychutnat, a ona se od nás pohrdavě odvrací a zanedbaně stárne. Takkže vám dám dva jiné typy, které si lze užít i během pár hodin jízdy.

Prvním tipem je Number 1 highway vinoucí se po útesech podél kalifornského pobřeží (pozor – neplést si „jedničku“ se „stojedničkou“, která se táhne paralelně pár desítek kilometrů ve vnitrozemí – na rozdíl od sto jedničky, jež je regulérní víceproudou neškodnou dálnicí, má jednička charakter úzké silničky svažující se v mnoha serpentinách od středové čáty k okraji, za kterým se může váš spolujezdec bavit pohledem na mořské vlny tříštící se o útesy tři sta metrů pod ním, to vše dobře viditelné, protože o nějakých svodidlech si můžete nechat jen zdát a nezbývá, než se rozpomenout na svého strážného anděla a modlit se k němu, aby pocit, že každou vteřinu sklouznete ze silnice na krajnici a pak neodvratně do hlubiny, byl čistě subjektivní). Když jsem na „jedničku“ podle mapy najížděl, netušil jsem, že se za mnou po pár kilometrech buden vinout kolona třiceti a pak i více více aut starousedlíků. Po celých několik desítek kilometrů se neozvalo jediné zatroubení – buď byli američtí řidiči ještě slušnější, než mě doposud dokázali přesvědčit, anebo se báli, že by mne zvuk klaksonu definitivně shodil dolů na útes. Odměnou na konci úseku, kromě pocitu, že jsem to dokázal, i když jinak to nešlo, protože ani nebylo, kde se otočit, byl monumentální Golden Gate, který se z ničeho nic objevil přímo před námi.

Druhým tipem je Going to the Sun Road (Cesta ke slunci) na americko-kanadských hranicích, která vás dovede do úžasného národního parku Glacier (Ledovcový národní park) s neskutečně modrozelenou barvou jezerní vody). Opět jde o dlouhou kaskádu serpentin šplhající se do výšky těsně nad dva tisíce metrů, kde vás mimo jiné pobaví vodopády sprchující na několika místech střechu vašeho auta. Pokud jste předtím absolvovali „Number 1“, bude pro vás tahle krásná cesta už jenom „piece of cake“.

Příště

Příště povím ještě pár věcí o silnicích, něco o počasí, o národních parcích, a o kempech a hotelích v Americe.