Třikrát z velké země na východ od ráje

Následující příhody jsou samovypovídajicí výpovědí o zkušenostech s velkou zemí na východ od ráje. Pokud vám přijdou tendenční a zaujaté, tak s vámi naprosto souhlasím. Pokud vám přijdou drobné, nepodstatné a demagogicky podané, tak mohu napsat pouze to, že jsou zcela pravdivé a pro můj dojem z velké země zásadní a varující.

Scéna první – Moskva 1981

V roce 1981, ještě dávno před perestrojkou, jsem se jako správný kovaný student matfyzu zúčastnil po třeťáku „praizvodstvěnoj práktiky“ na Lomonosově univerzitě v Moskvě. Jednalo se o šestitýdenní výměnný pobyt u sovětských přátel, během kterého nám měli zkušení sovětští kolegové, matematici ze slovutné univerzity, předat co nejvíce ze svého rezervoáru nedostižných znalostí. Naši profesoři pojali tuto akci způsobem, za který jsem jim dodnes nesmírně vděčný. Prakticky se jednalo se o šestitýdenní výlet do země, kde zítra znamená již včera, který mi umožnil vytvořit si k této velké zemi vztah skutečně na celý život, vztah dále podporovaný tím, co jsem tam zažil později.

Matematice jsme se během celé doby „stáže“ věnovali asi dva dny. Základní každodenní úloha totiž nebyla matematická, ale ryze praktická – sehnat nějaké jídlo, které by se nechalo sníst (vcelku slušné snídaně jsme měli na koleji, ale tím přísun erárního potravinového zabezpečení končil), a především sehnat dostatečný objem vodky pro dvanáct lidí, aby se to všechno dalo přežít. Znamenalo to správně načasovat návštěvu příslušného obchodu, protože vodka se všude začínala prodávat až později odpoledne, ale pokud jste se opozdili, předběhli vás a nedostali jste nic. Do zásoby jste vodku koupit mohli jen stěží, protože vám víc než dvě lahve obvykle najednou neprodali a navíc na koleji probíhaly poněkud formální kontroly tolerující (a to jen u cizinců) právě tak ty dvě lahve pro dvanáct lidí.

Během těch šesti týdnů se nám v bizarním prostředí sovětské ruské reality povedlo iniciovat pouze tři skandály, při kterých tak trošku asistovala policie nebo pořádková služba. Při prvním skandálu kolegu, který to den předtím s vodkou přehnal, sebrali na vchodu do metra, kde se nemohl trefit do turniketu, ale když jsme ho vyreklamovali československým pasem, rychle nám ho s omluvami vrátili. Při tom druhém nás legitimovali a napomenuli, když jsme na trávníku před kolejí uspořádali odpolední happening, protože den předtím se nám podařilo sehnat dvojnásobné množství vodky a, světe div se, sýr! Při třetím nás vyhnali z leningradských Petrodvorců, když jsme se tam na pláži kousek od zámku a galerie chtěli vykoupat (přitom jsme s sebou měli regulérní plavky).

Inu, mládí nerozvážné až nadrzlé, řeknete si, jenže to, co bylo všude kolem, bylo natolik bizarní, že vás to úplně semlelo, i když jste nebyli žádní velcí stateční protivníci místního režimu. Vzpomínám si na svoji první výpravu za jídlem, kdy jsem se čestně snažil vyrovnat s nepřízní losu a sehnat obyčejný chleba (o to, kdo půjde shánět chleba se tahaly sirky). Cesta do centra Moskvy, během níž už dvě chlebové nadějky selhaly, mě zavedla až před na tehdejší dobu obrovský obchodní dům, známý GUM (gasudarstvěnyj univermág), kde chléb někdy měli a někdy ne, a ani místní nevěděli, kdy ta šťastná chvíle nastane.

V přízemí GUMu se skutečně prodávaly potraviny, ale výběr byl tak trochu monotematický. Neověřené zprávy vyhrožující, že v Moskvě není k jídlu, pokud tedy nemáte známé, vůbec nic (kromě vynikající ruské zmrzliny, která byla na ulici na každém rohu) evidentně lhaly, protože celé dvě obrovské haly GUMu byly zaplněny regály s rybími konzervami a menší třetí hala pak regály s trojhrannými papírovými krabicemi s mlékem a regály s chlebem, které v dané chvíli zely prázdnotou.

Nedostatek vodky během předchozího večera a asociace spojené s hypotetickou konzumací rybích konzerv zapíjených mlékem rychle vykonaly své zhoubné dílo a moje jemné duševno bylo překotně konfrontováno s faktem, že budu muset rychle spáchat sebevraždu návštěvou veřejných záchodků. Naštěstí nebo naneštěstí jsem z pravidelné večerní bojové přípravy před několika dny věděl, že se jedny nacházejí pár desítek metrů od vchodu do GUMu, ale také to, že jsou určeny pouze pro případ nouze větší než nejvyšší.

Ještě jsem neuvedl, že jsme v Moskvě byli v červnu a červenci a léto se opravdu rekordně vydařilo – celých pět týdnů bylo jasno a takové horko, že se na ulicích roztékal asfalt. Z těchto důvodů bych záchodky po čichu zaměřil i z půlkilometrové vzdálenosti a když zápach vzrostl natolik, že nebylo možné určit, ze které světové strany přichází, nechaly se dohledat i po sluchu díky tisícům nadšených much orgasticky souznějících v orchestru lemujícím úzké schůdky vedoucí do temné prostory pod zemí, osvětlené pouze slunečním světlem zvenku.

Zápach, který vás udeřil do prsou na dolním konci schůdků byl i proti tomu venku ultrapříšerný, ale z dobrých důvodů bylo nutné chvilku posečkat, než se dokázal zrak přizpůsobit tmě uvnitř. Úplně první dojem nepřekvapil, protože tak, jak v Sovětském svazu nikde oficiálně neexistovaly malé věci (viz známé heslo „sovětský trpaslík je největší na světě“), nebylo tomu tady jinak – prostora záchodků byla v poměru k úzkým schůdkům překvapivě rozsáhlá a rozčleněná do několika menších sekcí s kójemi, z nichž každá měla několik desítek metrů čtverečních. A v každé z nich a doslova na každém kroku, se neorganizovaně válely půlmetrové hromady výkalů ozdobené novinovým papírem.

A to nebylo všechno. Protože jsem opravdu zoufale potřeboval pomoc, prošel jsem po špičkách kolem většiny toho, co zde příroda a moskevský lid nashromáždil, a nakonec našel v zoufalství místečko, které bylo o něco méně špinavé, než všechno okolo. Přitom jsem zjistil, že v „místnosti“ není vůbec nikdo (Moskvané ode mne okamžitě obdrželi malé plus), až na jednu výjimku. Uprostřed celé prostory, na vyvýšeném místě (netroufám si hádat, co bylo tím vyvyšujícím podkladem) na skládací židličce trůnil „dozorčí“ – obézní polosvlečený, nicméně nekonající, páchnoucí vousáč Aljoša s brýlemi, širokým úsměvem na tváři, věncem much kolem hlavy a zpola vypitou lahví vodky, který se zájmem přihlížel všemu, co se děje okolo něj, a vypadal, že tu bydlí.

Jak píše americký prozaik Mark Twain na konci jedné úchvatné kapitoly Dobrodružství Toma Sawyera: „Oponu milosrdenství spusťme nad závěrečnou částí této scény“.

Scéna druhá – Obninsk 1998

V roce 1998 mě osud a firemní cíle zavály kousek na jih od Moskvy, do vědeckého dvěstětisícového městečka Obninsk na jakousi středně velkou konferenci (těm z vás, které zajímá, jak to vypadá na takové konferenci jinde než v Rusku, doporučuji pár dalších článků na blogu). Pokud se dobře pamatuji, Sovětský svaz byl už pár let minulostí a všudypřítomná globalizace se na ruské realitě výrazně podepsala, aniž by přitom jakkoli ubrala z její bizarnosti (ano, tohle slovo se v mém příspěvku opakuje a ještě se možná párkrát pro svou výstižnost opakovat bude).

Objektivně musím přiznat, že oproti letům časně osmdesátým v Moskvě se situace změnila k lepšímu a nebyl problém sehnat jednoduché jídlo. Dokonce jste na několika místech mohli i za ruble sehnat to, o čem se vám dříve v socialistickém Československu, když nepočítám Tuzex, mohlo jen zdát - pár druhů francouzského sýra, anglickou slaninu a dokonce třeba hlemýždí paštiku. Jediný háček pro místní byl v tom, že by za několikadenní skrovný příděl těchto dobrot dali polovinu měsíčního platu.

Vlastní konference probíhala podobným způsobem jako všechny ruské konference let devatesátých v oboru, kterým se živím. Když zkušený firemní boss v té době dostal pozvání a rozhodl se, že neodmítne, dobře věděl, že by to pro něj byla ztráta času, a rychle vybral nějakou vhodnou oběť. A měl pravdu. Z vyhlášené konference s účastí desítek zahraničních odborníků probíhající kompletně v anglickém jazyce se obvykle vyklubala konference s účastí tří zahraničních odborníků, z nichž jedním jste byli vy, a několika desítek odborníků a neodborníků ruských, z nichž drtivá většina neuměla anglicky. Následně se proto na počátku konference pořadatelé rozhodli, že oficiálním jazykem konference bude ruština s tím, že zahraniční mohou své příspěvky přednést v angličtině, bez ohloedu na to, zda jim někdo bude rozumět.

Poznámka: pokud se něco na ruské konferenční realitě změnilo v dalších letech, tak toto. Dnešní Rusové anglicky umějí dobře, pokud jim tedy není více než pětapadesát. Na konferencích doma ale i tak rádi operativně přecházejí na vlastní jazyk velkého národa s tím, že alespoň angažují překladatele, často vynikající.

Součástí konference, o které zde píši, byl už po západním vzoru i slavnostní oběd. A tady se naši přátelé organizátoři, asi aby vykompenzovali malou účast skutečných západních odborníků, praštili přes kapsu. Osobními auty dovezli čtyřicet účastníků konference do blízkého zámečku, kde nás v zámeckém parku očekávaly široké stoly prostřené těžkými bílými ubrusy s klasickými vzory, obrovské pozlacené polévkové mísy, talíře z čínského porcelánu a stříbrné příbory. Opulentní hostina byla připravena pro trojnásobek účastníků. Jak píše Jára Cimrman ve své hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký – „…zde bylo hlavním cílem režiséra, aby se herci aspoň jednou za čas dosyta najedli“.

Hostina o několika chodech se rychle rozběhla, vodka a šampaňské teklo proudem a vše evidentně směřovalo k výraznému časovému posunu odpoledního programu konference (ne, že by nás tato smělá idea v danou chvíli nějak extra pohoršovala). A pak se to stalo.

Z ničeho nic se mezi stromy v trochu zarostlém zámeckém parku objevily velké stíny, které se zhmotnily v asi dvacetihlavé stádo krav s pasákem. Krávy v čele s pasákem Aljošou  se nerušeně bezhlasně přiblížily a prošly mezi našimi stoly svou každodenní trasou, tak jako bychom neexistovali. Tu a tam se přizastavily a spokojeně uškubly pár trsů trávy, občas si podrbaly záda o křoví, tu a tam se vykálely, párkrát se dotkly našich hlav a oděvů, při drbání přelomily několik silných větví, převrhly jednu láhev vodky a shodily mísu s kaviárem. A tak, jak se objevily, zase spolu s Aljošou zmizely.

Scéna třetí – Moskva 2019

Tato scéna navazuje na nedávný příspěvek na blogu věnovaný cestě do Jižní Koreje. Jedním z výrazných zážitků dále formující můj vztah k Rusku současnému byla zpáteční cesta. Původně jsem ji chtěl popsat v závěrečné části čtyřdílného článku věnovaného přestupování z letadla na letadlo, ale sem se snad hodí lépe.

Po příjezdu na letiště Incheon v Soulu jsme s kolegou výzkumníkem juniorem upadli do povznesené nálady a těšili se domů, už proto, že jsme disponovali mraky času na odbavení. Příjemné prostředí vysoce moderního letiště a zážitek z cesty autobusem, včetně přejezdu šestnáct kilometrů dlouhého mostu mezi dvěma terminály letiště, byl dále umocněn luxusním odbavením u jedné z devíti přepážek Aeroflotu, které nás doslova vcucly a zajistily, že na check-in jsme nemuseli strávit více než pár minut. Letadlo pro třista lidí navíc nebylo úplně plné a mezi padesáti volnými místy se nám povedlo i v ekonomické třídě najít sedadla bez sousedů, takže jsme byli během devítihodinového letu do Moskvy příjemně roztažení. Praha spolu se zaslouženým odpočinkem byla na obzoru a ani nevyzpytatelná Moskva ničím extra nehrozila, protože na přestup jsme měli více než tři hodiny.

Letadlo v Moskvě přistálo na čas a dvěstěpadesátihlavý dav se vyhrnul na kraj haly a rozdělil na dvě nestejně velké části. Odhadem sedmdesát Rusů zmizelo za svým a zbytek cestujících, většinou šikmookých, byl cedulkami nasměrován na pasovou kontrolu, přestože jsme jednu rychlou absolvovali už na vstupu do letištní budovy.

Na tomto místě se to všechno začalo kazit, protože na rozdíl od Soulu byly v Moskvě obsazeny pouze dvě přepážky, kontrola každého cestujícího si z hlediska časové délky nezadala nic s check-in a fronta se natáhla na půl hodiny. Další dvě přepážky byly sice obsazené úřednicemi, ale ty bez jakéhokoli pohybu mlčky sledovaly pomalý postup dvojice front a odvážné jedince, kteří se snažili projít pasovou kontrolou přes ně, s pokrčením ramen a bezeslovným mávnutím ruky jako otravný hmyz posílaly zpět mezi normální lidi.

A bylo hůře. Oba průchody přes pasovou kontrolu ústily do společné prostory, kde se již zcela nekoordinovaně zmítal dav všech cestujících z letadla, aby si vystál frontu na jediný průchod přes bezpečnostní kontrolu. Mladí, starší, senioři, malé děti, rodiče s dětmi na rukách, všichni jsme si byli rovni a všichni jsme se mohli za férově stejných podmínek rvát o svou šanci dostat se do navazujícího letadla včas. Což o to, my s kolegou juniorem na tom byli z hlediska času dobře, ale zhruba každý desátý za daných podmínek svoje letadlo nestíhal a musel poníženě prosit už značně nervózní dav, aby ho pustil napřed, cpát se se svolením okolních cestujících dopředu, narážet na jemu podobné a společně vytvářet malé víry dále zpomalující celý pomalu se valící mrak lidí.

Aby to nebylo tak  jednoduché, někde zhruba ve dvou třetinách místnosti, deset metrů od sebe, stáli s razítkem v ruce dva další Aljošové, tedy, abych byl přesný, Aljoša a Máša, kteří prováděli v pořadí už třetí pasovou kontrolu, a bez jejich razítka byli cestující u následující bezpečnostní prohlídky nemilosrdně odmítáni. V proudu tlačících se pasažérů tak bylo nutné vhodně kormidlovat, aby vás donesl k jednomu ze dvou kontrolních razítkových ostrůvků. Smutný osud potkal korejskou rodinku se dvěma malými dětmi (navazující let za půl hodiny), kterou jsem já i další ochotně pustil před sebe a která svou Mášu v proudu minula a musela, podobně jako při průjezdu protisměrné branky při slalomu na divoké vodě, kormidlovat zpět proti proudu.

Občas nějaký labilnější cestující ztratil nervy a začal víceméně křičet na Aljošu nebo Mášu, jakýže je smysl celé této šaškárny. Aljošové, kteří asi jinak nebyli zlí lidé, se snažili hájit tím, že je prostě jejich „načálnik“ požádal, aby sem šli a razítkovali pasy. A tak poslechli a činili dle rozkazu.

Po necelé hodině nás bezpečnostní kontrola, kterou, jak jsme zjistili, mimo jiné značně zdržoval i nedostatek krabicových boxů, do kterých musítte vyjmout z příručných zavazadel notebooky, mobily a podobné (čtyři boxy je sakra málo, když sami zaplníte tři z nich), konečně vyplivla do tranzitu do civilizovaného světa. Tedy – civilizovaného – do světa, kde přijdete v letištní restauraci k pultu aktuálně bez jediného zákazníka, požádáte o polévku, kterou vidíte před sebou, a ušmudlaná paní vás neobslouží se slovy „Éto nět maja pará“. Ale aspoň jsem se tam seznámil se sympatickým přiožralým Dánem, který se pokoušel si dát polévku těsně mnou, a dali jsme si spolu pivo u krásné Rusky z vedlejšího stánku.

Otázka na závěr

Viděli jste skvělý ruský film "Svéráz národního lovu", popřípadě jeho pokračování "Svéráz národního rybolovu"? Jde samozřejmě o nadsázku, ale já jsem při jeho shlédnutí měl úžasný pocit opravdovosti a rezonance s tím, jak jsem se cítil tam, ve velké zemi na východ od našeho ráje, kterého si nevážíme a ze kterého chceme utéci.