Jak se nebát zpoždění letadla - část druhá

Druhá část článku o tom, jak se nebát zpoždění letadla vás zavede na letiště v Buenos Aires a Chicagu.

V první části článku jsem vás upozornil, že tohle psaní není pro adrenalinové hrdiny a navštívili jsme spolu letiště v Atlantě a New Orleans. Pro úplnost zopakuji "ponaučení" z první části:

Ponaučení 1: Nikdy, ale nikdy neztrácejte na transferu naději, že to skutečně stihnete.

Ponaučení 2: Američané pracují velice efektivně a dokážou improvizovat.

Ponaučení 3: Vaše letadlo může přistát na stejném letišti, jako je to, ze kterého se vzneslo.

Ponaučení 4: Vypouštění paliva za letu není vizuálně zajímavé.

Ponaučení 5: Čas jsou peníze. Někdy doslova.

Ponaučení 6: I když je letadlo poloprázdné, letecká společnost se o vás umí postarat.

Druhá část článku se bude věnovat příhodám na letišti v Buenos Aires a Chicagu. V první části sice inzeruji,  že se dozvíte i něco o Istanbulu, ale vzpomínky na Chicago mě nějak vzaly a článek už je i tak dost dlouhý. Takže příště.

Buenos Aires

Když jsem se od Mezinárodní atomové agentury ve Vídni (MAAE) dozvěděl, že další mítink zaměřený na spolehlivostní data komponent výzkumných reaktorů se bude konat na jihu Argentiny v Bariloche, nelenil jsem a začal se seznamovat s tamním místopisem. Brzy bylo jasné, že Bariloche bez přestupu v Argentině nedám, protože Argentina je velká země a z Buenos Aires je to do místa jednání ještě dvě hodiny letadlem, a také to, že jediná spolehlivá letecká společnost v této zemi je Argentina Airlines. Za MAAE, která nám nejen hradila, ale i sháněla letenky, jsme z Evropy letěli tři, všichni po trase Praha (Vídeň, Bukurešť) - Paříž - Buenos Aires - Bariloche. Jediným rozdílem bylo, že zatímco moji kolegové měli od MAAE spořádaně pro závěrečnou etapu cesty letenky do spoje zajišťovaného Argentina Airlines, v mém případě se nějaká administrativní pracovnice rozhodla experimentovat a koupila mi lístek od společnosti Lappa Argentina.

Ukázalo se, že internet nelhal. Zatímco moji kolegové po společném letu z Paříže do Buenos Aires spokojeně nastoupili do letadla a vydali se do Patagonie, já jsem se dozvěděl, že se mám za pět hodin přijít zeptat, zda bude mít Lappa ještě ten den volné letadlo, které snad opravdu poletí. Po pěti hodinách a dalších čtyřech k tomu jsem ale i já, i když už docela vyčerpaný, z Buenos Aires odletěl a po závěrečné půlhodině bizarního letu v prudkém větru mezi skalisky v zemi nikoho na samotném konci světa přistál v Bariloche. Až po nějaké době jsem se pak dozvěděl, že jsem měl vlastně obrovské štěstí, protože personál Lappa stávkoval celý měsíc a mé letadlo bylo jediné, které vypravili za celý týden.

Bariloche, o kterém málokdo v Čechách něco ví, je úžasné místo v horách na jižním konci hranice mezi Argentinou a Chile. Město vybudovala německá enkláva, která koncem druhé světové války včas uprchla z Evropy co nejdál. Vzhledem si většina města nezadá se švýcarskými letovisky včetně nádherného pozadí s celou kaskádou vysokohorských jezer. Typické jihoamerické slumy, kde žijí "místní", mají dobře uklizené za městem.

V Bariloche bylo krásně, ale mně od počátku pobytu strašila v hlavě cesta zpátky. Už v letadle od Lappy jsem si zkontroloval zpáteční letenku, abych nejprve s úlevou zjistil, že cesta tam byla  skutečně moje poslední s Lappou, ale kouzelného sousloví "Argentina Airlines" jsem se nedočkal - zpět do Buenos Aires mi MAAE pro změnu koupila letenku od společnosti s poetickým jménem "Jižní větry" (Southern Winds). To nebyla dobrá zpráva, protože Buenos Aires má dvě letiště, pro vnitrostátní lety na břehu moře, zatímco pro mezistátní a transoceánské na opačném konci města ve vnitrozemí, čas na přestup jsem měl necelé tři hodiny, jízda taxíkem trvala zhruba hodinu, což by mohlo stačit, ale z Buenos Aires jsem odlétal dva dny před volbami, kdy každý pořádný Argentinec vyrazí s dělbuchem do ulic si trochu zakřičet, a Jižní Větry nemusely vát dost rychle na to, aby letadlo dodrželo čas přistání, popřípadě nemusely foukat vůbec.

To vše se mi míhalo v hlavě, když jsem navštívil kancelář Jižních Větrů a dozvěděl se, že mi v žádném případě nemohou garantovat včasný přílet do Buenos Aires, a dokonce ani jakoukoli číselně vyjádřenou konkrétní délku zpoždění. A tak jsem vzal svých 140 dolarů, šel do kanceláře Argentina Airlines naproti na ulici, a koupil si za ně lístek z Bariloche do Buenos Aires (s potěšením jsem zjistil, že na přestup budu mít s touto důvěryhodnou agenturou dokonce 4 hodiny), zašel ze slušnosti zpátky do Jižních Větrů a sdělil jim svou již slušnou angličtinou (mnohem lepší, než byla ta jejich), že si mohou svůj let strčit za klobouk a že na mne nemají v den a hodinu odletu čekat, protože letím s konkurencí.

Když jsem to všechno zvládnul, neuvěřitelně se mi ulevilo a zbytek pobytu jsem si na cestu zpět ani nevzpomněl. Z Bariloche jsem letěl opět sám, protože kolegové měli o hodinu pozdější let, takže jsem vlastně dopadl lépe než oni. Možná teď čekáte nějaké komplikace a zápletku v tom smyslu, že tentokrát selhaly ty nejlepší aerolinky v Argentině, ale nic takového - letadlo Argentina Airlines vzlétlo vzorně načas, přistálo čtvrt hodiny v předstihu, taxikář byl skvělý, dokázal se vyhnout hlavním třídám ucpaným demonstranty a dovezl mne na mezistátní letiště za necelou hodinu, takže jsem tam ještě hodinu zevloval a na check-in do Paříže byl úplně první na řadě. Za pultíkem sedělá nádherná mladinká Španělečka, vzala můj lístek, podívala se na něj, a řekla něco španglinou, čemu jsem tak úplně nerozuměl, ale co končilo "..... please, do not panic, sir!" ("...prosím, žádnou paniku, pane"!). Její další věta mě ale na pár vteřin přibila k tomu pultíku "Omlouvám se, pane, ale Jižní Větry vám zrušily i let do Paříže a letadlo je zcela přeplněné!". A pak se na mne smutně dívala a ještě několikrát řekla to "Please, do not panic!".

Ne, že by mi to nějak pomohlo. V té chvíli se mi zdálo, že demonstranty slyším až na letišti (možná tam také nějací byli) a jediné, co jsem zoufale vnímal, bylo to, že nechci zůstat v Buenos Aires ani o minutu déle. Asi jsem vypadal dost hrozně, protože si ještě asi tak pětkrát řekla pro sebe "Do not panic" a pak zavolala do Bariloche. Myslím, že budete souhlasit, že tyhle okamžiky jsou úplně nejhorší ze všeho, protože vám na malou chvilku dají trochu naděje, naděje o které stejně víte, že je podmíněna zázrakem. Pět minut to telefonování trvalo a pak mě povzbudila dalším kouzelným úsměvem, pokývala hlavou a řekla "I can see that it really was not your fault, sir" ("Vidím, že to opravdu nebyla vaše chyba, pane"). A volala někam jinam a pak ještě někam jinam, zatímco její kolegyně se praly s pomalu se prodlužujícící frontou na check-in. Pak chvíli seděla a neříkala vůbec nic, načež vzala můj kufr a aniž by se na mne podívala, začala na něj vázat takový ten papír s čarovým kódem, který vám zavazadlo pošle na to správné místo na zemském glóbu.

Pokud existuje něco, co lze nazvat "absolutní pocit", tak jsem to v příštích okamžicích nezažil jen proto, že jsem tomu nedokázal uvěřit. Pomalu jsem se došoural do letadla, kde jsem si potvrdil, že moje zachránkyně nelhala - seděl jsem na úplně posledním dvojsedátku v letadle a při startu a přistání mi dělala společnost jedna z letušek. Zbytek cesty pak už proběhl bez problémů, protože let z Paříže do Prahy mi Jižní Větry zrušit nedokázaly.

Ponaučení 7: Když chcete přeplánovat část cesty, aerolinky mohou být až příliš iniciativní a přeplánovat i to, co vás přeplánovat ani nenapadlo.

Ponaučení 8: Jižní větry umějí překvapit, zvláště, když se nacházíte na jižní polokouli..           

Chicago                      .     

Tahle úsměvná historka je oproti příhodám z Buenos Aires a z Istanbulu jenom takovým drobným štípnutím. Při cestě do Chicaga na třítýdenní kurs MAAE, kde jsem byl už tak napůl nikoli v roli frekventanta, ale v roli experta na bezpečnost jaderných elektráren, mne dostala neuvěřitelně špatná paměť na detaily,

Jedenáct let po cestě přes Atlantu s kompletně novými kufry, do kterých jsem se zamilovával tím víc, čím více toho se mnou zažily, moje paní zasáhla zcela mimo jí přidělené kompetence, kufry mi vyhodila i se všemi zážitky a šrámy a koupila kufr nový, abych v Americe nedělal ostudu (je zajímavé, jakým logickým postupem si ženy dokážou odvodit a nenechají vymluvit, že pro úspěch kursu o bezpečnosti elektráren bude klíčové stáří vašeho kufru). Den před cestou mi jako obvykle zabalila spoustu potřebností a zbytečností, ráno odvezla na letiště a já vyrazil na svou čtvrtou cestu do USA přes Brusel.

 Po bezproblémovém check-in letadlo vzlétlo a já začal přemýšlet, jaké to bude v Chicagu, kde jsme měli bydlet v kampusu Argon National Laboratory v lesích za městem, kde údajně chovají stádečko asi čtyřiceti bílých jelínků. Při té příležitosti jsem si ještě přeříkal, už jako docela zkušený cestovatel, jaké trable by mne mohly potkat, než ty jelínky uvidím na vlastní oči, včetně pohovoru s imigračním úředníkem a check-out na letišti, kam vám třeba nemusejí dopravit kufr - a v té chvíli jsem si uvědomil, že nemám naprosto žádnou představu, jak ten můj (nový) kufr vlastně vypadá. 

Ono se to vašim dobrým kamarádům snadno řekne, že to zase taková tragédie není, protože prostě počkáte na poslední zavazadlo, které bude donekonečna kroužit po pásu, a to bude to vaše. Tahle strategie dobře nefunguje už proto, že na pásu dopravujícím zavazadla z velkého letadla vždycky zůstane mnohem více než jedno zavazadlo, dílem ta, která měla letět úplně jinam, a dílem ta, pro která si přijde Vietnamec, kterého cvakla ostraha na letišti už kousek od letadla a právě ho vyslýchá, tak za dvě hodiny anebo taky nikdy. Kromě toho se kolem pásu se zavazadly začne už po docela krátké době motat zřízenec, který dle nějakého chaotického systému některá zavazadla zhodnotí jako ztracená, a odnese je do "Lost and found", zatímco ostatní sejme z pásu, naháže na hromadu a nechá je tam válet se ještě dost dlouhou dobu. (A ano, ten malý papír s čarovým kódem by měl mít někde na sobě i vaše jméno, ale nejsem si jistý, že to tak bylo i tenkrát, a každopádně mě to vůbec nenapadlo).                

Protože jsme se v mém vyprávění přesunuli z doby bezmobilové do mobilového středověku, rozhodl jsem se, že z Bruselu zavolám své milé paní a pokusím se z ní dostat, jak vypadá kufr, který vybrala pro globální reprezentaci naší rodiny po blíže neurčenou dobu, než ho zase vyhodí a koupí jiný. Velkou šanci jsem si ale nedával a dopadlo to přesně podle toho - podařilo se mi sice eliminovat z výběru zelenou, žlutou a růžovou barvu (o duhové tenkrát nikdo neměl ani páru), kufry s bokorysem větším než 1m2 a menším než dámský kufřík středního objemu, a také všechny kufry, jejichž značka nekončila na -g-, ale pořád mi připadalo, že zbývá dost kufrů na to, aby to v Chicagu byl velice nerovný souboj.

No, a v Chicagu se moje role outsidera skutečně potvrdila. Oč jsem se dostal rychleji k pásu, o to později jsem ho opouštěl. Přestože všichni cestující z našeho letadla byli pryč, kolem se v dohledu válelo stále ještě asi osmnáct kufrů, některé pravděpodobně z jiných letadel, a ani jeden mi nepřipadal dost známý nebo hezký na to, aby mohl být mým. Nadějnou myšlenku, že bych ty kufry mohl začít otevírat jeden po druhém, jsem rychle zahnal a rozhodl se pro přímočarý, mírně nefér postup, spočívající v tom, že kufr nahlásím na reklamacích jako ztracený. To sice vypadá na první pohled jako z bláta do louže, protože ho stejně musíte popsat, ale můžete jim ho dovolit otevřít a když tam bude ten poslední román báječně píšícího úchyla Chucka Palaniuka (pořád lepší než porno, ale kdybych to byl býval věděl, raději bych si s sebou zabalil knihu o JFK), máte slušnou šanci, že to vyhodnotí jako postačující shodu a kufr vám dovezou. 

Úředník ve Ztrátách a nálezech byl velice korektní jako všichni podobní v Americe, ani to nebolelo a netrvalo dlouho, a já odjížděl k jelínkům kupodivu v optimistické náladě, protože mě dokázal přesvědčit, že ten kufr do dvanácti hodin budu mít (možná za tím byla vcelku logická podprahová úvaha, že ho budu mít mnohem dříve, protože se aktuálně nachází někde v okruhu cca 300 m, což můj protějšek samozřejmě nemohl vědět).

Odjel jsem k jelínkům (které jsem za celé tři týdny nepotkal ani jednou) a za šest hodin dorazil nepoškozený zavřený kufr s kompletním obsahem. S kufrem jsem obdržel i omluvu od letecké společnosti a papír k podpisu. V kolonce "reason" na podepsaném formuláři jsem si mohl přečíst důvod, prož došlo k celé komplikaci, která mi způsobila takovou velkou újmu. Bylo tam napsáno, věřte nebo ne "Subject did not see the luggage" (Poškozený neviděl svůj kufr). Tak nevím, mohlo by se vám tohle stát v Čechách?

Ponaučení 9: Když máte špatnou fotografickou paměť, prohlédněte si dobře svůj kufr. 

Ponaučení 10: Udělat ze sebe na letišti blbce může být ta nejlepší strategie.

V příští, třetí části článku navštívíme letiště v Istanbulu a v Teheránu.