Poznámky z Koreje

Tož, i když mi v hlavě naskakuje jedno kontroverzní téma za druhým, teprve druhý článek v blogu by asi moc kontroverzní býti neměl. A tak přidám pár jednoduchých neuspořádaných postřehů z Koreje.

Tož, i když mi v hlavě naskakuje jedno kontroverzní téma za druhým, teprve druhý článek v blogu by asi moc kontroverzní býti neměl, abych neupadl v podezření, že jsem si sem přišel vyřídit účty se světem. A tak přidám pár jednoduchých neuspořádaných postřehů ze služební cesty z minulého týdne. To by na rozepsání mohlo stačit.

Že je Korea krásná a pro nás velice exotická země asi nikoho nepřekvapí. Měl jsem to štěstí tam strávit služebně týden v roce 2003. Je to už dávno a tak si kromě povinných obrázků místních chrámů (kde byla atmosféra úplně stejná jako ve všech ostatních turistických chrámech v jiných zemích světa, tedy na stupnici 0-10 hodnotitelná tak dvojkou) a kromě koupelny z jediné noci v Soulu, kde jsem z pětačtyřicátého patra hotelu koukal přímo z vany skleněnou stěnou na noční panoráma velkoměsta vpravo pod sebou, pamatuji málo, třeba neskutečné srpnové horko a vlhko (teplotu 30 ve stínu a maximální vlhkost vzduchu na mých cestách přebila pouze letní Hanoj, kde bylo vlhko úplně stejné, ale ve stinu 40). A pak tu neuvěřitelnou masivní řvavou zeleň pahorků obléhajících město Daejeon, kde jsme týden pracovně pobývali (tahle zeleň není podobná ani jedné z čeledí a podčeledí zelení, na které můžete narazit u nás v lese nebo na louce). A pak ten řev probouzejícího se asijského tygra, ekonomiky explodující do kladných čísel projevující se všudypřítomnými elektronickými vychytávkami, počínaje luxusním bezplatným internetem v hotelu zadarmo (ano, tenkrát se za internet v evropských hotelech běžně platily těžké prachy). To, že Korea byla stále ještě z půlky rozvojová země, jste poznali hlavně na jídle, které bylo v jídelně partnerského výzkumáku po celý týden v podstatě identické - na talíř vám k obědu plácli dvě naběračky rýže a kus vařené ryby a bylo to.

I když se v posledních letech ekonomický růst v Koreji prý zpomalil, stihli toho za těch 15 let od mé poslední návštěvy hodně. Daejeon je akademické jeden a půl milionové město, které bylo snad z 90% postaveno v posledních třech dekádách. Celá koncepce výstavby města je velkolepá až rozmařilá, všude je spousta zastavěného, ale pro přemístění volného veřejného prostoru, skoro nikdo v něm a člověk si říká, jestli není  takhle velkolepý přístup k rozvoji přepálený a celé se to při nějakém ekonomickém nárazu nezhroutí. Pár set metrů od našeho hotelu (žádná ryba s rýží, ale evropská snídaně na úrovni lepších čtyř hvězdiček) jsem objevil sochu golfisty - což o to, takové pokusy najdu i u nás na hřištích, kam chodím hrát, jenže tenhle blyštivý ocelový krasavec s driverem nad hlavou měl odhadem 25 metrů! Takový golfem zaneprázdněný vrátný od osmipatrového domečku za sebou, kde na šesti patrech není provozováno nic jiného než golfové simulátory. Jinak - korejská golfová realita mě jako neuvěřitelně špatného golfistu (jsem typický reprezentant kategorie golfistů seniorů, kteří opakovaně, nicméně nadšeně začínají hrát golf v pětapadesáti, aby měli v důchodu co dělat) nejprve nadchla, když jsme cestou ze Soulu viděli rozsáhlé tréninkové plochy, ale pak trochu vybledla, když mi moji korejští přátelé vysvětlili, že prvořadým cílem "golfisty" v Koreji je hrát golf - ale jak jinak než na simulátoru! Drtivá většina golfistů Koreji tak provozuje golf především jako počítačovou hru se zapojeníim celého těla.

Ta atmosféra zadrženého nádechu extrémně rychlého masivního rozvoje a technologického růstu byla  na ulicích v naší části města umocněna neuvěřitelným klidem a tichem. Rychlý růst městských čtvrtí  dal zrod velkému množství bufetů, kavárniček a restaurací, z jejichž otevřených dveří však nevycházel žádný zvuk a protože nemám rád podniky, kde sedím v celé místnosti sám, odrazovalo mě to tam vejít. O chvíli později jsem však s překvapením zjistil, že skoro všechny restaurace jsou aspoň částečně obsazeny, ale hosté v nich jsou neskutečně tišší. Buď Korejci, a platí to i pro chodníky a ulice, na veřejném prostranství, vůbec nemluví, anebo tady už příšli na to, jak odhlučnit vzduch.

Při pracovních jednáních a nutné partnerské komunikaci Korejci samozřejmě mluví a pro Čecha je určitě zajímavé, i když nerozumí ani slovo, sledovat tón hlasu, gestikulaci a řeč těla. Pokud s tím už máte zkušenosti, dáte mi za pravdu, že projev východních národů (platí i o Číňanech a Japoncích) je velice "výrazný" a často připomíná hádku nebo stírání podřízeného nadřízeným v hierarchii. A my zkušenější už víme, že to obvykle není takové horké a hlasitá komunikace se nevymyká téměř neutrální výměně názorů (na něco, kde ten názor není zcela identický nebo neodpovídá žádoucí a očekávané situaci).

"Ostrou" korejskou komunikaci jsme si vydatně užili při první cestě z hotelu na místo jednání, kterou jsme začali standardně dle procedury objednáním taxi na recepci hotelu. To není nic tak složitého, pokud máte mapku města s korejskými znaky a v ní vyznačen cíl vaší cesty (ještě před odletem z Prahy nám bylo řečeno, že v Daejeonu je "velice mnoho výzkumných institucí" a byli jsme vybaveni mapkou s vyznačenou trasou, která sice neobsahovala jediné písmeno v latince, ale pro cestování v Koreji byla jistě nejvhodnější). Takovou mapku jsme ukázali v recepci a dostali lísteček pro taxíkáře s neznámými korejskými znaky a čtyřčíselným pinem - číslem taxíku, kterému jsme naštěstí rozuměli. Protože taxík měl přijet "ihned", vyběhli jsme před hotel, kde taxík již skutečně právě přijížděl, přes stažené okénko podali lísteček (zkontrolovat číslo jsme nestihli), taxíkář zamával, že ano, nasedli jsme během pár vteřin, rozjeli se a sledovali recepční s brunátným Američanem, kteří vyběhli za námi z hotelu a křičeli něco korejsky, tedy ta recepční, Američan sotva popadal dech a možná ani korejsky neuměl. Taxikář to otočil, zaklel neco korejsky, otevřel dveře, velice srozumitelně nám ukázal, ať vypadneme a vyměnil si názory s recepční v korejském dynamickém stylu. Mezitím přijel druhý taxikář, zástupce třídy korejských bohémů, kterému přes stažené okénko stačilo třikrát zopakovat název partnerské organizace KAERI, papírem se odmítl zabývat, nebouchal něco do hyperpanoramatické navigace, naložil nás a překvapivě rychle vyrazil. Jako správný bohém projel první dvě křižovatky těsně na žlutočervenou a vypadalo to, že zkrátí očekávanou dobu transportu ze čtrnácti minut na čtyři. Protože navigace ukazovala něco poněkud jiného, než jsem očekával, pokusil jsem se mu opět vnutit papír, ale narazil jsem na fakt, že na každé slovo, které chrlí korejsky, připadá cca 100 000 anglických slov, která jsou mu cizí. Odevzdali jsme se tedy osudu a po pár minutách vjížděli skrze otevřenou bránu do instituce, kterou hlídal ne vrátný, ale rovnou korejský voják se samopalem a velmi temperamentním korejským slovníkem (ke cti mu bylo, že by evidentně zastřelil nejprve taxíkáře a až pak by řešil nás). Po dalším dynamickém korejském dialogu se ukázalo, že nás taxikář doručil do výzkumného ústavu KARI zaměřeného na letectví, zatímco náš cíl KAERI, jak se později ukázalo hlídaný kupodivu laxněji, bez samopalů, se zabývá bezpečností jaderných elektráren. Nejdelší dynamický korejský dialog pak proběhl po telefonu během další jízdy mezi bohémem taxíkářem a recepční našeho hotelu a další cesta již byla bez komplikací poté, co se rozhodl, že nás tedy z auta nevysadí, i když mu kazíme rito. Inu, zkasíroval nás v plné výši, ale vzhledem k tomu, že přímočařejší cesta taxíkem druhý den měla cenu dvou sklenek džusu v Čechách, jsme to  neřešili.               

Zajímavým poznatkem z cesty bylo, že korejská auta mají pouze tři základní odstíny - bílou, šedou a černou. Celá korejská silnice je skutečně černobílá! Pravděpodobnost, že potkáte barevné auto (jsem vzděláním statistik) je (skutečně) mezi 1:100 a 1:1000 (a to ještě všechna z těch pár barevných, která jsme viděli, byla červená!). Statistická hypotéza, kterou jsem zformuloval při  nedělní cestě z letiště, a to "V Koreji nejezdí kamiony" se s nástupem pracovního týdne ukázala jako zcela lichá. Tedy, v Koreji je skutečně také hodně nákladních aut a kamionů, ale katastrofickému nemocnému stavu našich silnic se, zaplať Pánbů pro ně, neblíží ani náhodou. Další viditelný rozdíl podle mého názoru Korejcům po všech stránkách viditelně svědčí - v Koreji (tedy v Daejeonu) nejsou v podstatě žádní psi (viděl jsem jednoho)!              

Strašákem pro méně zkušené turisty do Koreje, nebo i Číny a Japonska, jsou jídelní hůlky. Zkušení turisté se buď naučí hůlky bez problémů používat anebo si do kufru přibalí, tak jak já, nůž, vidličku a lžíci. Řekl bych, že do Koreje už skoro nemusejí. Ve všech restauracích, kam nás naši přátelé vzali, nám byli schopni ke lžíci, jež je v Koreji standardně k hůlkám přikládána, dodat na požádání přinejmenším vidličku a v jedné restauraci to udělali po prvním pohledu na nás dokonce sami, bez intervence.  

Před první návštěvou Koreje, pracovním jednáním asi patnácti zástupců organizací z celého světa, jsme všichni dostali důležitý úkol - dovézt na slavnostní večeři tradiční nápoj ze své země. Moje láhev becherovky (největší, jakou jsem sehnal) se na čestném stole spolu s ostatními vyjímala jen velmi krátce - na rozdíl od nich po pěti minutách zmizela a objevila se po dalších dvaceti minutách zcela vyprázdněná. Pamětliv tohoto historického úspěchu českého produktu jsem jako jeden z dárečků našim přátelům (jiným než před lety) dovezl becherovku znovu. Úspěch byl opět fenomenální - část becherovky sice přetrvala v láhvi celou dobu večeře, ale to jenom proto, že láhev nedala z ruky mladá korejská stážistka, která z ní vypila nejvíce (čtvrtinu) a po večeři si ji odnesla domů. Pro cestovatele do Koreje doporučuji.

Když porovnám Korejce s Japonci a Číňany, jsou po mne jako partneři nejlepší volbou. Velice pracovití a silně v dobrém ovlivnění mnoha dekádami pobytu amerických vojáků i civilistů. I když jsem si vědom, že do zákoutí korejské duše formované po mnoho staletí specifiky tohoto civilizačního okruhu nevidím, je mi bližší než mnohem exotičtější, ale i na první pohled vzdálenější duše japonská a monumentálností obrovského národa poznamenaná (v dobrém i špatném) duše čínská.